Portugalsko - Lisabon 25. - 28. 3. 2023
Výlet do Lisabonu – den 1.
Jelikož Týna na Vánoce dostala super knížku od Adama Gebriana – Dva měsíce v Lisabonu, nezbylo nám nic jiného, než se jet na 4 dny podívat, jak to tam vypadá a proč stojí za to o tom napsat knížku.
Přípravy jsme prakticky začali až včera (v pátek) po práci. Nachystali jsme si klasické svačiny ve formě tortil a toustů a k tomu muffiny na snídani. Pak sprcha a ještě se trochu zkulturnit (čti oholit, abych nedělal, podle dědova mínění, ostudu) a spát. Aspoň na chvíli. Musím říct, že mě to vlastně včera docela zmohlo, a tak jsem už v 9 v podstatě spal.
Budík neúprosně zazvonil v 1:31, pak v 1:33 a do toho 1:34 hodinky. V takovém kraválu se nedá spát, a tak jsem vstal. Snídani jsme moc nedali, ale já si ještě vyřídil pojištění (včera jsem to zazdil) a v 2:15 jsme seděli v autě. S Fordíkem jsme vyrazili na cestu. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, jsme po Brně potkali dva rozjezdove autobusy a jednu partičku, co šla z tahu. Asi ve 3 jsme koupili dálniční známku za Mikulovem a ve 4 už jsme parkovali asi 6 minut vlakem od letiště. Snědli jsme poslední muffiny, dopili čaj z termosky a vyrazili.
Po 10,4 € za známku a 3,8 € za lístky na vlak jsme konečně dorazili. Našli jsme správný terminál a nakonec i gate a začali čekání. Konečně mám trochu času, tak doplňuji vlaječky do mapy k místům, která bych chtěl vidět. Týna dělá to samé a ještě v kombinaci s knihou. Jsme zvědaví, jak se nam bude dovolená líbit. V podstatě nemáme žádnou přípravu, ale na druhou stranu, kdo se moc těší, může být zklamaný. Kdo nic nečeká, tomu spadne štěstí do klína. Prostě si to užijeme.
Jakmile otevřeli gate, tak jsme se dostali do letadla. Pan frajer si bez mrknutí oka vyměnil sedadlo s Týnou. Od pohledu jsem čekal, že se na mě vykvákne. Díky kámo…
Teď už sedíme 25 minut v letadle a ještě jsme se nepohli. Z rádia sem tam zachrastí hlas pilota o informacemi. Člověk by nečekal, že když je ve Vídni, tak ho ovlivní taková klasická sobotní stávka ve Francii, ale letový provoz čaruje a my čekáme. Teď už chápu, proč kámoš z místa vystřelil. Na mých 5 hodinách sedí postarší slovenský pár, který všemu rozumí, na všechno jsou připraveni. Ale nerozumí angličtině, a tak spekulují, co se děje. Paní má ale tepláky, takže je v pohodě. Další na pořadí je maminka s mimčem na osmi hodinách. Zatím je klid, ale to je časovaná nálož. Uvidíme. Babička sedí na 11 hodinách a je nervózní ohledně své dcery,což chápu. Ale nejhorší je dvojička na devíti hodinách, tak hlasité hubičky jsem ještě neslyšel, myslím, že to sere už celou zadní část letadla. Paní v teplákách se právě rozhodla, že je nějaký problém, proto neletíme, je ale unavená, takže to plánuje zaspat. Ta je připravená na každou situaci! Ha, teď pán vysvětluje, kde to Portugalsko vlastně je. „Keď kukám na Španělsko, tak je vlavo“, praví pán. *hubička zleva*. „Aha, takže tutaj“, ukazuje paní do prědstavy mapy na sedačce před ní. *hubička*. „Áno“, potvrzuje manžel. *hubička, hubička, hubička*… To bude dlouhý let.
Během letu si paní nasadila roušku. Po tom, co jsme strávili skoro hodinu v už uzavřené kabině. No proti gustu… aby si ji vzápětí po 5 minutách nechala na uších, ale posunula pod bradu,… žádný dišputát.
Po asi hodině a půl letu už považuji sluchátka za nezbytně důležitá. Přiměla tomu situace agresivního hubičkování, kterou už nejsem schopen zvládnout. Už abychom tam byli. Ještě přikládám omluvu malé a statečné princezně, protože vzlet a velkou část cesty prospala a teď si hraje s knížkou. To jí vydrželo až do konce. S Týnou jsme se oba snažili něco naspat, reálně se nám to moc nepovedlo, ale aspoň trochu jsme si odpočinuli. Přistání proběhlo v pohodě a 10:05 minut místního času (je tu o hodinu méně) jsme byli v Lisabonu.
Nadšeně jsme vyšli z letadla a začali nasávat sluníčko. Má tu o poznání větší sílu než u nás. Proběhli jsme letištěm s davem až do metra, kde jsme za 0,5€ koupili kartičky na MHD a k nim rovnou za 1,6€ jízdu do centra na člověka. Jizda se tu bere obecně jako nástup. Je jedno, jestli tramvají po městě nebo metrem z letiště. Druhá možnost je na kartičku nabít kredit a jízda je pak za 1,47€, to budeme muset vyzkoušet. Svezli jsme se od konečné ke konečné a vystoupili na stanici São Sebastião. Poprvé jsme se rozkoukali po městě a vyrazili na první vyhlídku = miradouro. Miradouro Parque Eduardo VII.
Park jsme postupným kličkováním prošli celý. Dost nás překvapili celkem tři skupinky si jen tak cvičící jógu a množství psů, kteří si spolu docela poslušně hráli. Ještě jsme našli tuto budovu (Carlos Lopes Pavillion), která má stěny plně dlaždicových mozaiek. První lákadlo, protože ve městě jich na nás čekají stovky nebo tisíce.
Hlavním cílem teď bylo se zabavit, protože check-in do ubytování jsme ukecali jen na 13:00 oproti 15:00 (díky Luíso!). Procházeli jsme uličkami a žasli nad kopcovitostí terénu a rozmanitostí budov. Naším dalším cílem se stalo Honest Greens – řetězec moderního hipster místa se zdravou kuchyní, které Týnu zaujalo už před cestou. Věděli jsme, že ho během dovolené vyzkoušíme. Zašli jsme ihned a parádně se najedli za něco přes 20€. Porce to ve skutečnosti nejsou tak malé, jak to na fotce vypadá.
Pořád jsme ještě měli asi 20 minut času, a tak jsme se vyšplhali do zahrady = jardim. Celým názvem Jardim do Torel je prostor s krásným výhledem na část města. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že mezi okny, které jsou vidět, je i to naše.
Na ubytovaní jsme nakonec dorazili až ve dvě. Místo i klíče jsme získali podle návodu a vydali jsme se objevovat. Po velmi úzkém schodišti jsme vyšli pod střechu, do třetího patra, kde se náš mini-byt nachází. Malé místnosti jsou studené, protože se tu v podstatě netopí. Snad nezmrzneme. Koupelna má navíc pěkně nízký strop.
Chvíli jsme odpočinuli a pak opět hurá do akce. Vyrazili jsme na Miradouro de São Pedro de Alcântara, kde jsme ji konečně potkali. Žlutou tramvaj! Největší ikona celého Lisabonu. V celé své kráse!
Výhled samotný byl také moc fajn. Na druhé straně je hrad, kam zvažujeme cestu. Dopředu víme, že je to velká turistická past. Místo jsme si prohlédli a postupovali dále. Prošli jsme kolem rozlehlého stromu v Jardim do Príncipe Real.
Bylo jasné, že dalším místem musí být kafe. Zamířili jsme tedy na plácek jménem Jardim Fialho de Almeida a konkrétně na kafe do Copenhagen Coffee Lab & Bakery, což byl jeden z tipů z knížky. A rozhodně nezklamal. Kafe výborné i v bezkofeinové variantě a za dobrou cenu. K tomu ještě kardamomový šnek, kterého jsme tam prostě nemohli nechat! Plus jsem dostal kafe s labutí.
Kafe jsme vypili v parčíku a vydali se směr přístav.
Další zastávkou je tržnice Mercado da Ribeira. Rozlehlá budova s částí Timeout Market, kde je tisíc obchodů s jídlem a milion zákazníků. Místo má skvělý nádech a jídla vypadají kouzelně. My jíst nepotřebovali, takže jsme propluli kolem až k Manteigaria, kde dělají Pastel de Nata. V podstatě Creme brule v misce z listového těsta a chutná to taky tak. Velmi sladký dezert, který se tu nedá vynechat. Rozhodně si ještě jednou dáme, ale oba jsme podlehli očekávání a na závěr to vlastně taková bomba nebyla.
Nebo to celé už bylo únavou, která se na nás začala podepisovat. Vytrvali jsme a pokračovali přístavem. Došli jsme k Cais das Colunas, což by měla být „brána do Lisabonu“. Prostě místo, kam dříve přijížděly lodě.
Ve středu obřího náměstí je socha Praça do Comércio a na konci je vítězný oblouk Arco da Rua Augusta.
Moc krásné místo. Ještě jsme chtěli zajet do vzdálenější části Belém, ale v tuhle chvíli bylo jasné, že na půl hodinovou cestu tramvají na druhou stranu města už nemáme síly. Po cestě jsme se stavili v marketu a za většinou levnější cenu než u nás (jak co) jsme nakoupili na večeře a snídaně na další dny. Na nádraží jsme na jednu MHD kartičku nabili 10€, na druhou to nešlo, protože systém, a to mě naštvalo, a nechci o tom mluvit…
Doma jsme. Odpočinuli jsme si a udělali super večeři.
Ještě otevřeme víno, co jsme dostali od paní hostitelky a po sprše rychle spát.
Výlet do Lisabonu – den 2.
Ráno jsme vstali jako medvěd po zimním spánku. Pořádně vyspaní a hladoví. Venku už je hodně světlo, ale rolety ho dovnitř nepouštěly. Zatím je pod mrakem, tak uvidíme, jestli to vydrží. Každopádně jsme i zjistili, proč nás včerejšek tak dorazil. Oba jsme nebyli namazaní a teď máme trochu červené tváře. Sluníčka je tu fakt hodně a má sílu, což si moc užíváme.
Na snídani si Týna přála míchaná vajíčka, takže na dnešek máme dost pořádný základ. Hlad nám to naštěstí zahnalo, protože teď nás čeká tříhodinová guide tour. Sraz máme na náměstí, kde jsme byli už včera, takž víme, že je to asi 10 minut daleko, což je super. První zastávka je ale určitě lékárna, abychom dokoupili chybějící opalovák.
Místo srazu nacházíme hned. Naše průvodkyně Carolina je označena žlutou taškou „Lisbon Chill Out Free Tours“ skupiny. Čekají nás tři hodiny prohlídky města spojené s tipy, doporučeními, lekcemi historie a jejich dopadu na aktuální situaci života ve městě. Angličtinu má skvělou a náboj, se kterým vypráví ještě lepší.
Dozvídáme se o historii „vyšší čtvrti“ Barrio Alto, následuje sestup kolem muzea, kde se dozvídáme o karafiátové revoluci (svrhnutí diktátora v roce 1974, kdy nedošlo k masakru a zrovna kvetly karafiáty), potom o velkém zemětřesení roku 1755, kdy samotné zemětřesení, následné požáry a vlna tsunami zničily velkou část města a zemřelo asi 60 % populace.
Dál jsme šli na Žluté náměstí, kde jsme byli už včera a dozvěděli jsme se, že ve středu náměstí stojící socha patřila D. José I, králi za jehož vlády došlo k zemětřesení, a symbolizuje pošklebek města na jeho účet. Za ním je vítězný oblouk značící vstup do města. Král je tedy před městem, což historicky odpovídá, jelikož od zemětřesení nežil na hradě, ale v lese v luxusním stanu.
Dál jsme pokračovali do úplně boží čtvrti Alfama. Úplně fascinující a kouzelné místo je plné uzoučkých uliček, zatáček a schodišť.
Není vůbec těžké se v Alfamě ztratit, ale to je zároveň i účel Alfamy.
Lidé jsou tu přátelští (asi i díky domácímu třešňovému likéru, který tu prodává snad každý) a dokonce ani nezavírají dveře. Je to prostě úplně jiný svět, než zbytek Lisabonu.
Místo jsme si zamilovali na první pohled a věděli jsme, že tam musíme znovu.
Tour jsme dokončili výšlapem do kopce na poslední místo Miradouro da Graça, kde jsme Carolině moc poděkovali a za její snahu ji odměnili 12€. Někteří ostatní dali i víc (50), jiní méně. Každý hodnotil podle sebe. Nám se prohlídka moc líbila a užili jsme si ji do poslední chvíle. Díky! Kdybyste sem někdo zavítal, určitě využijte jejich službu.
Jelikož bylo už po 13:00, bylo potřeba se na chvíli zastavit a dát si svačinu. Dál jsme vyrazili na další výhled Miradouro das Portas do Sol. Výhledů je v Lisabonu opravdu hodně, což dává smysl vzhledem ke kopcovitosti.
Sice jsme měli pred chvíli oběd, ale dál jsme zamířili do kavárny.
Místo našla Týna už před odjezdem, ale v realitě najít nezvládla a není se čemu divit, kavárna Café da Garagem je schovaná o patro níže pod (asi) divadlem. Moc jsme si užili výhled ve stínu (a taky jsme vymrzli) a dali jsme si kafe + toust na dojezení. Čekali jsme něco malého a ne obědovou porci, ale sníst jsme ho zvládli.
A pak se to stalo. Ztratili jsme se! Naštěstí plánovaně, protože jsme se vrátili do Alfamy a prostě chodili do uliček, které se nám líbily nejvíc. Některé úzké, některé široké, plné stromů se zralými citrusy nebo pořádně smrdící. Vyzkoušeli jsme likér, jehož název zní asi jako „žažůn“, sladký, teplý a ne moc silný, ale přehnat to nebude problém.
Uličky jsou zde opravdu kouzelné a celá atmosféra místa dýchá opravdu vítacím dojmem. Odcházet se nám nechtělo, ale blížilo se 16:00, a nemůžeme zůstat jen tady.
Vyrazili ke kostelu Igreja de Santo António de Lisboa, který mě svým vzhledem lákal snad z každého výhledu. Na chvíli jsme se zchladili i uvnitř.
Pak jsme vyrazili na nádraží v přístavu Cais do Sodré a nabili druhou kartu o 10 € (problém ze včera vyřešen) a vydali se na tramvaj 15E, která nás zaveze několik kilometrů západněji do části Belém. Tramvaj dlouho nejela, tak jsme přeběhli cestu a naskočili na vlak, což byla o dost rychlejší varianta. Tramvaj je stejně moderní (ne ta typická), takže o nic nepřicházíme. Po cestě do Beléma podjíždíme most Ponte 25 de Abril.
Na výstupní stanici Belém jsme se vrátili o kousek zpět do muzea MAAT, které má volně přístupnou střechu. Výhled na most je zde super a i na město na druhé straně. Kromě mostu je dokonce vidět i socha Ježíše Krista, která je zmenšeninou obří sochy v Rio de Janeiro v Brazílii.
Zpátky a ještě dál od centra města jsme se zastavili na pastel číslo 2 do Pastéis de Belém. Zde o 10 centů dražší, ale zato se skořicí a teplý, mnohem lepší pastel. Nic to nemění na tom, jak sladké jsou, ale tento nám chutnal mnohem víc.
Pokračovali jsme kolem kláštera Mosteiro dos Jerónimos, kde jsme se ani nezastavili a zamířili k UNESCO památce, obranné věži Torre de Belém. V pozadí se začíná blížit západ slunce. Místo je to pěkné, ale samotný výlet sem nedává zrovna velký smysl. I Caroline na prohlídce nám doporučuje místa spojit a případně navštívit klášter, nikoli prázdnou věž.
Zpátky jedeme tramvají. Čekáme na ni skoro půl hodiny, protože žádná ne a ne přijet. Žádný vymakaný systém, jako IDOS, tu nemají, a tak doufáme, že se nějaká objeví. Bez sluníčka už je nám zima, a tak je čas i na bundy. Velmi unavení přijíždíme do centra. Stejně jako včera děláme v obchůdku, kousek od nádraží, rychlý nákup a pokračujeme v turistování. Směřujeme na druhou památku, která mě při přípravách na Lisabon naprosto nadchla. Z informací víme, že nesmíme přijít k její dolní části (cesta nahoru je dost drahá), ale musíme přijít shora. Opět si uvědomujeme kopcovitost Lisabonu a kolem kostela s propadlo střechou (vedle muzea karafiárové revoluce) nacházíme vstup. Vyhlídka vypadá ve tmě kouzelně. Je zajímavé, že tu tento pětipatrový výtah Elevador de Santa Justa je. Pohled na něj z ulice pod ním je velmi zajímavý.
Pak začala jedna z nejsložitějších akcí dne, asi ve 21:00 jsme začali hledat místo na večeři. Vybrali jsme restauraci asi na 5. pokus, ale nebyli jsme schopni vysvětlit číšníkovi, že jsme jen dva. Následně jsme se dozvěděli, že budeme čekat alespoň 45 minut. Ne díky…
Vyrazili jsme zpět do vyšší čtvrti, kde to máme blízko domů. Nechali jsme se odchytit lákačem a zkontrolovali lístek. To by šlo, dnes tedy večeříme v Sabor do Bairro. Dali jsme si předkrm, Týna tuňáka a já cejna. Celkem 40€ za dobré jídlo. Cena spíše pod průměrem toho, co jsme viděli.
Po jídle jsme vyrazili už jen domů. S nočním osvětlením jsme si prohlédli vyhlídku ze včera a unavení došli domů. Hodinky mi píši celkem 93 nastoupaných pater a k tomu skoro 32 tis. kroků. Včera bylo číslo podobné, celkem 26 tis. Nohy nás nečekaně bolí a jme rádi, že odpočíváme v posteli s vínem, které jsme dostali od hostitelky Luísy. Zítra nás čeká výlet do Sintry a taky na mys Cabo de Roca.
Výlet do Lisabonu, Sintry a Cascais – den 3.
Dnešní vstávání mělo příhodnou pondělní notu. Namísto toho, abychom vstávali tak, jak se to na dovolené normálně dělá = pozdě, vstali jsme už v 7, abychom stihli naše dnešní plány. Oba s Týnou překvapeně zjišťujeme, že jsme stále spálení a navíc nás oba trochu bolí v krku. Konstantní sluníčko s poryvy větru si vybírají svoji daň. Je nám teplo, ale spocení rychleji prochladneme. Venku začíná svítat (hodina časového posunu je poznat), tak fotím červánky.
Na snídani máme mandlovou a pistáciovou kaši doplněnou o skořici ze včerejších Pasteis de Belém. Někdo by ten sáček vyhodil a někdo jiný si vylepší snídani!
Pak se rychle dobalíme a vyrážíme. Odchod krásných 7:50. Vyrážíme na zatím nepoznané náměstí, které v ranním ruchu jen přecházíme a hledáme budovu nádraží. Týna má cestu připravenou, takže času máme hodně a stíháme opět vybrat, nejspíš i naposledy za naši cestu. Poprvé pro tour-guide, se zbytkem na suvenýry a „žužůn“ a teď pro jistotu do autobusu ze Sintry.
Samotné nástupiště je pak veliká hala, pod kterou se vešel celý vlak. Teď už si můžeme užít cestu asi 45 minut do Sintry.
Cesta utekla jak voda. Těsně před devátou přijíždíme do Sinty. S davem turistů se dostáváme z nádraží. Teda davem. V tu chvíli to pro nás dav rozhodně byl a Týna je úplně nejlepší, že nás ráno popohnala, abychom vyjeli brzo.
První, co jsme šli zjistit, byla odjezdová zastávka autobusu 403 na nejzásadnější mys Evropy Cabo da Roca. Popravdě jsme nic nezjistili, ale už jsme přejali portugalský způsob řešení problémů, a tak jsme to neřešili a šli na hrad.
Střídáme chůzi po silnici v serpentinách se spojovacími chodníčky. Už po prvním kilometru je mi jasné, ze včerejší počet pater překonáme už dopoledne. Kroky možná ne, ale nohy nás po dvou dnech už docela bolí. Postupně šplháme do kopce, míjíme jedinou skupinku a je nám jasné, že náš cíl moc turistů nenavštěvuje. Maurský hrad Castelo dos Mouros se tyčí nad Sintrou a tvoří úžasnou kulisu z kamení v porovnáním s ostatními barevnými zámky (ke kterým nejdeme).
Lidi je tu málo a výhledy jsou úžasné. Jak psal náš imaginární průvodce Gebrian, je to tu taková Hluboká na stereoidech. Možná s tím trochu nesouhlasím, ale líbí se mi ten popis.
Původně jsme na hrad nechtěli vstupné platit, ale jelikož se na hradby nedá bez lístku dojít, museli jsme. Celkem 16€ za to bez pochyby stálo.
Procházíme celý hrad, využíváme záchody a míříme k našemu dalšímu cíli. Díky mapy.cz jsme měli naplánovanou cestu mimo serpentiny, ale to se nám nakonec nepodařilo kvůli opravě cesty. Napojili jsme se ale na jinou stezku a prošli se mimo silnice, v tichu jen za zvuků ptáků a hlavně za velmi intenzivní vůně kvetoucích kytek. Moc pěkná spojovací cesta.
Bohužel jsme ale nečekali, co přijde dál. Chceme se dostat ke Studně Přijímání Poço Iniciático. Samotný areál, kde je studna, je mnohem větší a nabízí toho mnohem víc, ale tohle je hlavní atrakce. Vstupné do areálu je 11€ na osobu. Nakonec to platíme, konec konců je to jediné vstupné v našem výletě. Nekonečná fronta u pokladny se odsunula asi na 15 minut. Vstupujeme do parku a procházíme. Jdeme drze přímo po šipkách ke studni a nelíbí se nám, kolik je tu lidí. Pak místo konečně nacházíme a vidíme další, ještě delší frontu.
Ta trvala do 20 minut. Aspoň jsme se mezitím nasvačili. U vstupu do studny stála paní Portugalka, která jen opakovala slova „Don’t stop, keep walking!“ – „Nezastavujte se, pokračujte v chůzi“. A tak jsme jako mravenci v řadě sestoupili do studny. Fotit jsme nic moc nestíhali, sebe navzájem už vůbec ne. Lidé nám pomalu lezli na nervy. Jeskyně pod studnou, která byla širší, byla příjemnou změnou, ale obecně jsme byli rádi, že jsme venku.
Po studni jsme se pokusili projít část parku, ale prostě to nešlo. Všude lidé, křik a vedro. Prostě jsme museli pryč. Zabalili jsme to a tohle místo dostává špatnou nálepku. Respektive, je potřeba počítat s nekonečnou tlačenicí a rozhodně doporučuji navštívit co nejdříve ráno.
Ve směru proti davu jsme se vydali k nádraží. Cesta nám zabrala skoro hodinu, ale tentokrát jsme na nádraží zjistili, odkud autobus do Cabo da Roca jede a že se jedná o číslo 1253. Další odjezd za asi 20 minut. Super. Hledáme kafe a nacházíme kousek od nádraží kavárnu Alba Gelato, respektive spíše zmrzlinárnu. Dáváme si dva kopečky + cappuccino + espreso za cca 5,20€. Bomba domácí zmrzlina. Sedíme a čekáme, než pojede autobus. Vyrážíme na čas a svištíme to serpentinami na mys.
Dojeli jsme asi o čtvrt na 3. Plánujeme, že tu strávíme tak hodinu a půl a pak se vrátíme do Sintry. Vystupujeme kousek pod majákem Farol do Cabo da Roca a míříme ke sloupu, který označuje nejzásadnější místo na pevninské Evropě. Přidávám ho tak k severnímu polárnímu kruhu za zdolané.
Místo je to opravdu úžasné a vůbec se s Týnou nedivíme, že měli obyvatelé z moře takový strach. Tam daleko není nic, než nekonečný oceán, na jehož konci je Indie, teda Amerika… Koukáme na vlny, které se rozbíjí o skály pod 140 metrovým srázem, dole je dokonce i člun, možná něco měří, ale v porovnání s vlnami je prťavý. Nejdřív jdeme na levou stranu a dál si užíváme výhled.
Potom jdeme napravo. Procházíme přímo kolem majáku a procházíme kopečky s rozkvelými kytkami, které neznáme. Občasný závan větru louku dost rozvoní.
Jdeme asi 1,5 kilometru a po příkrém, kluzkém srázu a přicházíme na pláž. Brady nám padají do písku z toho pohledu. Vlny musí mít i několik metrů, rozbíjí se o kameny a prskají do vzduchu. Ty vlny, které nic nezbrzdí, se snaží dostat co nejdál a zbývá po nich jen pěna, než se vsáknou do písku.
Boty máme sundané a procházíme se po písku. Ten překvapivě hřeje. Nepálí jako v létě, je prostě akorát. Obcházíme útes a nacházíme si pěkné místečko s výhledem na kameny ve vodě. Pořádně se mažeme krémem a konečně svačíme.
Dokonce jdeme na chvíli i do vody. Je ledová, jako jehličky nás bodá do nohou, ale jak zmizí, sluníčko to hnes spraví. Je tu báječně.
Trochu nám to tu kazí pan Pinďour, který si nás asi vyhlídl a co 5 minut chodí před námi sem a tam, asi straší racky, nebo co…
Nasáváme sluníčko po litrech, stejně jako vodu, kterou jsme vypili skoro celou na doraz.Na pláži jsme to vydrželi hodinu. Zpátky se nám moc nechce, ale měli bychom, protože sluníčko pálí. Odpoledne vždy přidá na síle. Pořádně oprašujeme nohy a obouváme smradlavé boty.
Nahoru se dostáváme hned. Máme trénink z Lofot, takže chůze v takovém terénu je pro nás hračka.
Po silnici přicházíme zpátky k autobusové zastávce. Jak jsem psal, že tu budeme jen krátce, tak to jsem kecal, byli jsme tu 3 hodiny a s tou cestou zpět do Sintry jsem taky kecal, protože jsme autobus nechali ujet a jedeme do Cascais.
Nečekali jsme, že stejný nápad budou mít i všichni ostatní, a tak jedeme 40 minut ve stoje v narvaném autobusu. Naštěstí jsme to zvládli a vystupujeme kousek od vlakového nádraží v Cascais. Po cestě mi pěkně vyhládlo, a tak jsme se vydali něco ulovit. První chuťovka bylo něco jako bramborová kaše osmažená ve strouhance, která v sobě má tresku a sýr. Docela dobré, rozhodně syté.
Prošli jsme si promenádu a zrovna nic nás nezaujalo, jen městská pláž.
Potom jsme zavítali do restaurace, původně jsme chtěli tapas, ale potěšilo nás místo a taky zajímavý výběr jídla. Člověk si vybral hlavní talíř a k tomu malý talíř a tím měl složené jídlo.
Na konci ještě velké překvápko, když jsme platili asi o 4 eura méně, než jsme čekali. Z restaurace jsme šli rovnou na vlak. Stejně jako ze Sintry jsme tak dojeli asi za půl hodiny do Lisabonu. Z hlavního nádraží jsme udělali rychlou zastávku v našem oblíbeném minimarketu na poslední svačiny. Abychom stále nechodili tu stejnou trasu, obešli jsme to jinudy a vyfotili výtah ze včera i zespodu, těch 5-6 pater výšky je opravdu poznat.
Nakonec jsme došli na náměstí Praça do Rossio s typickou kostkovanou podlahou (ta je tu všude, ale tady je lepší). Nakonec jsme ještě prošli kolem nádražní budovy z rána.
Pak už jsme šli rovnou domů. Dali jsme si pořádnou večeři a teď nás čeká sprcha, tohle psaní dostat na internet a honem do postele. Zítra musíme také brzo vstát. V 10 chceme být na vyhlídce a ve 14 něco nám to letí zpátky. Jo a ušli jsme dnes „jen“ 30,5 tisíce kroků, ale za to celkem 207 pater.
Výlet do Lisabonu – den 4.
Tak, je to za námi. Cestu Vídeň – Mikulov – Brno už máme za sebou, teď si dám pivo a Týna vysype písek z ručníků, ale pořádný pivo, ne ty jejich… Ne, dělám si srandu, jsme rádi, že jsme doma, ale ten poslední den jsme si pořádně užili, tak abych nepředbíhal.
Vstávali jsme v osm, což je fajn, zas taková hrůza to vstávání zítra do práce nebude. Na snídani jsme si dali zbytek vajec, karton 12 tu vyšel lépe, než u nás 10 ks. Jinak vlastně obchody ceny jako u nás. Víno kolem 2-3€, pečivo jako u nás, zelenina a maso možná i levnější.
Po snídani jsme se rozloučili s bytem. Asi osmkrát vše zkontrolovali, klíče nechali na stolku a zacvakli dveře. Naposledy jsme sešli po krkolomném schodišti a přemýšleli, jak tam vlastně dostali ten nábytek. Asi vrtulníkem a oknem.
Venku jsme vyhodili odpadky a vyrazili jiným směrem, než obvykle, k bazilice Basílica da Estrela. Cesta je asi půl hodiny, motáme se už částmi, které známe, už jsme tu skoro doma.
Postupně se dostáváme mimo, poznáváme parlament, kolem kterého už jsme šli v sobotu. Pokračujeme do kopce kolem hlavní cesty. Několikrát nás míjí tramvaj 28 (vyhlášená linka pro historický okruh). Nakonec z hlavní cesty jdeme pryč i za cenu delší cesty. Smrad aut se nedal vydržet. Stoupáme pořád do kopce a potom se cesta vyrovnala a nakonec k bazilice sestupujeme z malého kopečku. 
Nacházíme vchod dovnitř a máme jasný cíl – miradouro. Jdeme po značkách až k pokladně, kde nás milá jeptiška obsluhuje vstupenkami a u toho zvládá vyřizovat telefonát v portugalštině, asi pohoda. 
U vchodu nás hlídač upozorňuje na ceduli, kterou si musíme přečíst. Jedná se o informaci, že na střeše jsou natažené dráty pod proudem proti holubům. Postupně stoupáme, schody jsem počítal až po cestě dolů, ale bylo jich 110.
Nahoře se nám otevírá pohled na celý Lisabon, tedy něco je klasicky schované za jinou budovou a tak, ale vidíme krásně. Stojíme u okraje s drátem a ukazujeme si na místa, kde jsme už byli a co jsme kde viděli. Je trochu poznat, že dnes už končíme a chytá nás nostalgie. Procházíme si celou střechu baziliky a koukáme na všechny strany. 
Pořizujeme pár fotek, a pak ještě nakoukneme do kopule uprostřed. Týna dovnitř nejde, já ji obcházím, ale souhlasím s tím, že být desítky metrů nad podlahou kostela je zvlášní pocit. 
Z baziliky míříme na tramvajovou zastávku. Původně jsme se chtěli projet už v sobotu, ale nakonec jsme neměli síly. Doufáme, že když nastupujeme asi na třetí zastávce, tak si ještě sedneme. OMYL. Tramvaj je narvaná, na letišti musíme být za 2 hodiny, takže sice jsme couvnout mohli, ale znameno by to dost plánování. Takže opravdu nasedáme a tlačíme se do středu vozu. 
Nevidíme nic, jediné, co nás zajímá, je se něčeho pevně držet a nespadnout, když tramvaj v kopci brzdí. Někteří místní, kteří spojem jedou, jsou o poznání nemilosrdnější a prostě do tramvaje nastoupí a silou se procpou až dozadu. Tramvaj je totiž průchozí. Nástup vepředu, výstup vzadu. 
Během jízdy jsme pomalu natlačení skoro až dozadu, stává se z toho takový sport. Myslím, že až teď chápu, o čem ta jízda vlastně je. Je to takový boj o přežití. Na konci člověk vystoupí a je silnější, než byl předtím. Něco to na něm zanechá (hlavně teda pot ostatních cestujících). Pak se ale stal zázrak. Lidi vystoupili a Týna si dokonce sedla. Bohužel jen dvě zastávky, pak už jsme vystupovali také. 
Chtěli jsme si před cestou na letiště ještě dát nějaké kafe. Podle map jsme našli dobře hodnocenou a doporučovanou kavárnu poblíž zastávky a ve směru cesty, který potřebujeme. Když jsme k ní došli, zjistili jsme, že sice vypadá dobře, ale není to úplně ono. Jdeme na hlavní ulici a potkáváme Café Almirante. Naprostý poklad. Vcházíme dovnitř a barista nás vesele ignoruje. Hledáme ceník nebo aspoň nabídku. Nacházíme jen v portugalštině. Poté, co se barista rozloučil s jiným hostem, věnoval pohled mně. „Mohli bychom, prosím , dostat dvě cappuccina?,“ ptám se. „Não, café com leite,“ dostáváme odpověď. Usmívám se, protože z pozůstatků španělštiny a selského rozumu tuším, že dostaneme kafe s mlékem. Přidáváme ještě piškotový dortík a ptám se na cenu. Zase odpověď v portugalštině. Čísla neumíme, ale na pokladně vidím 4,60€. Přihazujeme ještě něco jako tartaletku a platíme rovných 6€. Tohle místo byla trefa. Připomnělo nám to kavárnu v Římě a na tu taky nezapomeneme.
Vrátil jsem nádobí na bar se slovy „Muito bom,“ což by mělo znamenat velmi dobrý. Barista se zasmál a řekl klasické „Obrigado“ – „Děkuji“, které uz jsme se naučili taky. Odcházíme přímo do vchodu metra. Jelikož se nám nepodařilo utratit za jízdy to, co jsme plánovali. Zůstává nám na kartičkách 1,36€, jízda je 1,47€. Nabít lze jen 3€, takže místo toho kupujeme za 1,65€ nové. Metrem jedeme dvě zastávky, potom přestup na jinou linku a přímo k letišti. Po cestě vyhlížím někoho, kdo vypadá jako my, ale je teprve na cestě do Lisabonu, abych jim částečně nabité kartičky dal. Bohužel, nikoho takového nepotkáváme.
Před letištěm se ještě loučíme se sluníčkem, na stejném místě nám první den ukazalo sílu, když jsme vyšli z budovy letiště. Víme, že podle zpráv z domu se nemáme na co těšit.
Na letišti hned procházíme kontrolou a i teď vše v pořádku. Hledáme si nějaké místo, kde počkáme na oznámení odletové brány. Svačíme a po hodině nebo tak jdeme na bránu 19, potom do řady pro skupinu B a nakonec si sedáme v letadle. Sedíme u okna, takže Týna má možnost něco vyfotit. Máme pořádné štěstí a kromě mraků u Vídně mohla Týna celý let sledovat z okna. Zároveň vedle nás sedí slečna, která si let vubec neužívá, je nervózní a většinu času tráví s bundou na hlavě. Člověk by chtěl pomoct nebo poradit, ale v takovou chvíli nemá jak. 
Přistání bylo taky v pořádku, jen drobné zadrncání u přistání. Na letišti spěcháme ven. K automatu na jízdenky na vlak se dostáváme 19:17. Další jede 19:19, takže bereme až 19:41. Pokračujeme k nástupišti a zjišťujeme, ze jsme jinde, než jsme si mysleli, rozbíháme se a dřívější vlak stíháme. Tímto náš vylet končí a moc happy z toho nejsme. 
Auto je pořád na stejném místě a cestu stíháme i s nákupem v Mikulově a svačinou na benzíně za 2 a půl hodiny. Spát jdeme někdy o půl dvanácté, takže vstávání do práce bude radost. Chtělo by to dovolenou, po té dovolené.