Barcelona 24. 2. - 1. 3. 2024
Barcelona – den 1.
Tak jako vždy, začínáme náš výlet už den předem. Tedy polovičatě chaotickým balením věci ve snaze zbavit se všeho doma, vzít vše potřebné a vejít se do povolených rozměrů. Tentokrát se nám to docela daří, a tak po skoro hodinovém volání s Honzou pro zvednutí nálady máme hotovo a honem jdeme spát. Snažíme se usnout už někdy od 21:30, ale to se moc nedaří.
Tvrdě spíme samozřejmě až ve chvíli, kdy zvoní první budík v 1:39. Zmateně jsem si myslel, že jsme zaspali, takže jsem se docela probudil. Teplo postele pak ještě vzdorovalo budíkum v 1:41, 1:44, 1:46,hodinky v 1:47 a asi 1:50 jsme tedy vstali. Snídani jsme měli připravenou, takže jen oblečení, čaj do termosky a hurá na věc. Do auta sedáme v 2:20, asi o 5 min později, než jsme plánovali, takže pořád v limitu.
Hned v Brně padl náš první a nevyhnutelný milník, který s výletem nemá vůbec nic společného. Náš neochvějný železný oř Fordík urazil na své životní dráze (haha, doslova) 150 000 km. Samozřejmě jsem si toho nevšiml, a tak jsme oslavili aspoň 150 003 km.
Dál už cesta švihala po tom kousku dálnice z Brna na Vídeň. Rychlá zastávka pro dálniční známku na rakouských hranicích a dál jsme krájeli kilometry. Profrčeli jsme Vídní v silném dešti a vzpomínali si na místa, kudy jsme jeli i loni. Parkujeme zase ve Schwechat na Parking Tiger. Mimochodem, je fajn nezapomenout, že mají 10% slevu…
No nic, Fordíka necháváme hezky pod dohledem na místě a jdeme va vlak. Z vlaku na terminál 1 a až na nátřesk u security vše v pohodě. Dáváme povinný toustík a už čekáme na boarding.
Fronta se vůbec nehýbe, a tak sedíme. V letadle nás čekají sedadla 3B a 3C, tak vepředu jsme snad nikdy neseděli.
…
Tak už jsme přistáli. Ve výsledku je sezení vepředu úplně jedno, jen jsme rádi, že jsme seděli spolu. A jediný rozdíl vidím v tom, že je zábava sledovat letušky, jak si vše chystají, baví se, smějí se a nejde jim zapnout ovládání letadla. Samotný let byl v klidu, pár zhoupnutí jako na dráze, ale ani to nestojí za řeč.
Týna to zvládla zalomit asi na polovinu letu, já si naopak pročetl našeho „průvodce“ Tři měsíce v Barceloně od Adama Gebriana. Ten nás výborně provedl už Lisabonem (do New Yorku plány opravdu nemáme).
Brněnský Jošt nějak přibral.
Na letišti jsme se vydali po šipkách k vlaku a koupili jízdenky. 12,5 € za 10 jízd. Docela dobrá cena. Po necelé půl hodince čekání jízdou vlakem vystupujeme z vlaku a vítá nás první Gaudího památka Casa Bat.
Předpokládám, že o těch budu psát víc, nicméně povinná fotka proběhla a pádíme dál. Procházíme hlavní ulicí a víme, že nemáme žádný plán.
Šli jsme dál a nasávali atmosféru města. V tom jsem uviděl obchod Lego, do kterého jsme museli hned jít.
Obchod je pecka a utratit výplatu by asi nebyl problém. Nejdražší kousky, co jsme viděli, stály 600 až 800 euro!
V každém případě nás návštěva moc pobavila. Další zastávkou na cestě byla pekárna s obřím pultem sladkého i slaného pečiva. U Týny vyhrál toust s avokádem, rajčaty a vejcem natvrdo, u mě zase šunkový croissant. U obou vyhrálo capuccino. Mňamka to byla výborná.
Z pekárny jsme vyrazili kolem katedrály do tržnice.
Jak já všem zemím tyhle místa závidím. Jak v Norsku, Finsku, Portugalsku, tak tady. Všude pulty plné pečiva, sýrů, masa, hotových jídel nebo ryb. Všechny vůně (a smrady) na jednom místě. Radost pohledět.
Pak jsme bloudili uličkami v gotické čtvrti a čtvrti El Born. Užívali jsme si náměstíček, posedávali, koukali na psy (tady je hrozně moc jezevčíků!) a užívali si.
Na jednom z míst si Týna uvědomila, že přesně ví, kde je, a šli jsme si koupit croissant s mascarpone krémem. Pan Maršálek by radost neměl, ale my jo, protože je výborný (a sladký jako prase), ale stál za to.
Pak jsme prozkoumali vykopávky v tržnici El Born a žasli jsme nad tím, že je město složené opravdu z různých vrstev.
Lehce unavení jsme došli na pláž, položili bundu na písek a snažili se nespálit. Sluníčko hřeje a je to boží, jen by nám vlezlí a otravní „obchodníci“ nemuseli konstantně nabízet pivo, mojito, deku nebo masáž.
No jo, vše se dá jiným lidem zkazit. Ale nepodlehli jsme a místo si moc užili.
Problém totiž je, že v tomto našem příběhu je právě 13:30. To znamená, že jsme už 12 hodin vzhůru a na ubytování můžeme až za půl hodiny.
Vyrazili jsme tedy ke čtvrti El Raval. S Albertem jsme se přes Whatsapp domluvili co a jak. Ve 2 odpoledne nás s úsměvem uvítal ve svém bytě. Po krátkém představení nakonec ještě utíká z bytu pryč a my to prostě a jednoduše parkujeme do postele. Ležím a snažím se psát, Týna leží a snaží se spát (není to překlep :)). Jelikož jsme ve Španělsku, tak je ještě v podstatě dopoledne. Teď tedy aspoň do 16:00 pauza a uvidíme, co ještě zvládneme. Ale musíme přibrzdit, protože 18,5 tis. kroků už teď není málo.
…
Tak, pauza se nám protáhla do 17:00, takže jsme se pěkně vyspali. O čtvrt na 6 večer vyrazíme hlavně do obchodu na nákup na večeři a ještě uděláme „malý okruh“.
Jsme teď ve čtvrti El Raval, která má trochu horší pověst, navíc jsme docela unavení, takže procházíme a užíváme si atmosféru. Je vidět, že siesta už skončila a lidé jdou do ulic.
I když tedy je pravda, že je vlastně ještě brzo. Nejprve jdeme do Carefouru Express, který jsme si jen prošli, abychom si trochu utřídili, co chceme. Dál jsme došli až na konec El Raval a zase to točili zpět. Narazili jsme na další tržnici, ale většina obchůdků již byla zavřená, ale ve spodním patře je Lidl. Zaběhli jsme tam a nakoupili na snídani a večeři. Pak jsem zkusil naskenovat Lidl Plus, dostal vynadáno od Týny, že jsem věděl, že to nepůjde, a stejně to udělal a nakonec musela přijít obsluha. No nic, zkusil jsem to.
Po cestě zpět jsme ještě minuli kostelík, který za šera vypadal moc pěkně, zrovna se schylovalo ke mši.
Nakonec jsme ještě jednou navštívili Carefour a dokoupili, co se nám v Lidlu nelíbilo. Doma jsme si připravili těstoviny s cuketou, kuřecím a rajčaty. Kuchyň v bytě je pěkná, ale hrozně hloupě vybavená. Jsem nudař, když chci víc jak 2 hrnce a pánve, hold bych měl používat sous-vide mašinku a air-fryer. Během vaření jsme pak ještě zvládli vyhodit pojistky v celém bytě. Alberto mi ale rychle zareagoval na telefon a navedl mě, že při ohřevu vody nelze mít plotny naplno. Hups…
Teď už ležíme v posteli, luštíme křížovky a posloucháme hudbu. Zítra nás čeká další poznávání a snad dost sluníčka!
Hodinky ukazují 25 tis. kroků (krásných 20 km).
Barcelona – den 2.
Spaní se nám nakonec docela povedlo. Vydrželi jsme večer až skoro do 11, kdy přišel Alberto domů. Začal si něco chystat v té jeho nepoužitelné kuchyni. Začátek vaření jsme slyšeli oba, konec už ne.
Spali jsme poměrně dobře. Já se vzbudil v 6:30, jako bych snad v neděli chodil do práce. Nevím co si hlava namlouvala, ale tělo šlo spát dál. Přemlouvali jsme se ke spaní až do půl 9, pak ještě koukali do mobilu. Vstát z postele se nám povedlo před 10. Takže tolik k našemu spaní.
Na snídani jsme měli řecký jogurt s ostružinami a minicroissanty. Na svačinu na celý den jsme si nachystali šunkovo-sýrový bocadillo (sendvič). A teď už pomalu vyrážíme na prohlídku s průvodcem. Lisabon v tomto nasadil šíleně vysokou laťku, tak jsem zvědavý, jaké to bude. Týna navrhla i plán na odpoledne, takže uvidíme, jak se zadaří. Tak teď hurá do ulic.
…
Na náměstí Plaça Reial jsme měli sraz s Lisou, naší průvodkyní. Zatím jsme ji nikde neviděli takže jsme si prošli nedělní trh. Byla zde možná i stovka stánkařů a miliony mincí a bankovek, známek nebo vršků od lahví. Docela úlet.
Následně jsme našli naši průvodkyni a nahlásili se. Budeme jen dva páry. My a postarší americký pár. Lisa nás postupně provedla gotickou částí města a během toho popisovala složitost vztahu Katalánska a Španělska.
Vůbec to není jednoduchá záležitost a existuje spousta historických důvodů, proč tomu tak je.
Kromě toho jsme se dozvěděli, že základy města jsou z doby římské říše a taky, jak celý vývoj města na sebe navazoval. Katalánsko je poměrně svérázné, má vlastnosti tvrdohlavého osla a borovice, která si vždycky najde způsob jak žít. Teda, tvrdí to o sobě. Moc krásná tour a takto sólo to opravdu stálo za to. Díky Liso a Runner Bean Tours můžeme jen doporučit.
Po tour jsme měli docela hlad, bylo taky čtvrt na dvě, takže byl na místě. Našli jsme po delším hledání Cafe Caracas, kde jsme si dali (Týna) Bocadillo Jamón Iberico – Sendvič s prosciuttem a (já) Bikini Especial BBQ – sendvič na grilu, ale bikiny na sobě neměl. Týna neodolala čokoládě a já kávě s mlékem. Nakonec jsme tu seděli skoro hodinu, plánovali kam dál a nabírali síly (a teplo) na další cestu.
Teď už jsme neměli průvodce, takže jsme se motali uličkami, chvíli koukali na obchody kolem, na balkóny domečků, které jsou plné zeleně a i na chodníky, které jsou tu čisté a občas zdobené.
Pak jsme našli jednu z nejmenších budov, jakou jsem kdy v životě viděl. Doporučil Gebrian v knížce.
Postupně jsme se dostali k parku, který byl postaven namísto citadely a k oblouku vítězství. Prošli jsme si „lázeňskou“ promenádu a došli do parku. Tady jsme si uvědomili, že nás bolí nohy, a tak jsme sedli na lavičku. Snědli jsme jeden ze sendvičů ze zásob a dál se toulali parkem. V tu chvíli se stala naprosto skvělá věc, kterou bych nečekal, že zažiju a bylo to fakt kouzelné.
Prvně jsme došli k velkému schodišti s jezírkem (později jsem zjistil, ze to je Neptún – kašna, ale momentálně nefunguje, protože šetří vodu, kvůli suchu). Na schodišti hrála hudba a stála tam obrovitá fronta. Samozřejmě jsme si říkali, co se tam může dít (jsme Češi, že jo ;)).
Nedalo nám to, tak jsme vyšli schody z druhé strany a zjistili, že…
…
…
Napínám co?
…
No byla tam tančírna!
Ta fronta, co tam stála, byli lidé co jen koukali a zpívali si a prostě si užívali ten tančící dav. A proč jsem z toho byl tak hotový? No protože hrají bachatu! Teda mixovali to se salsou, ale to neva. Koukali jsme, vrtěli jsme se v bocích a užívali si s ostatními.
Pak jsem se rozhodl, že jen koukat je blbost, a tak se sešli dolů a prostě si zatančili taky. Boží. Fakt super.
Po chvíli nás už nožky bolely a začali hrát zase salsu. Dali jsme si základní krok a vyhodnotili, že můžeme jít. Doufám, že moje nadšení pro tento zážitek je z textu poznat.
Potom jsme si zase v parku na chvíli sedli a odpočali nohám. Koukali na papoušky a relaxovali.
Z parku jsme pak pokračovali dál, tak trochu bez směru.
Nakonec jsme se rozhodli se ještě projet metrem a navštívit El Nacional, který nám doporučil Rosťa.
Místo to je moc pěkné, ale na náš vkus (a budget) trochu moc fancy.
Místo jsme si prošli a rozhodli se, že ušetříme peněžence. Využil jsem jen záchody, kde se povedla tahle boží komunikace na Whatsapp.
Týna: „čekám kdyžtak u těch zrcadel.“
Martin:
Týna: “ 😀 máš zrcadlo i na stropě?“
Martin: „joooo, jsem si ani nevšiml.“
Martin:
Jo bylo tam zrcadlo na stropě… No nic, jdeme dál.
I dle konverzace výš je poznat, ze už jsme dost unaveni. Týna byla z cesty trochu nešťastná, a tak jsme museli vyřešit podlehnutí trudomyslnosti. Hledali jsme nějaké místo, kde bude teplo a čaj, nakonec jsme zapadli do baru Lobo, kde jsme si dali první tapas (ne trapas, tapas – hahaha). Měli jsme Patatas bravas a taky domácí krokety, což jsou spíš takové mini karbanátky.
Já ochutnal Vermut a Týna si dala koktejl Zero. Stálo nás to jako zbytek celého dne, ale zahřáli jsme se a pak už zvládli jen 15 minut domů.
Doma už jen klasika. Zahřát se, čaj, zbytek večeře ze včera a teď už jen sprcha, dostat tohle psaní na internet a jít spát. Zítra budeme vstávat dřív, protože máme koupený vstup na prohlídku La Sagrada Família.
Jo a taky jsme měli zmrzlinu, o které jsem zapomněl napsat a ani Týna si toho nevšimla. Pistaciová a dulce de leche, což je sladké mléko. Zmrzlina v únoru? Super!
Barcelona – den 3.
Ráno nebylo nijak extra zajímavé. Budík spustil svoji trýznivou píseň v 7:45, což je čas úplně normální. Ale na dovolené, je takový čas naprosto podpásový.
Snídani rozepisovat moc nebudu. Jen zmíním, že jsme společně s Albertem opět vyhodili pojistky, protože plotna, kotel a kávovar jsou na jeho jističe prostě moc. Jo, a zjistil jsem, že maká v TESLE, tak kdyby někdo chtěl, tak mám kontakty 😀
Z bytu jsme vystartovali 8:45 s tím, že 8:52 jede metro. Doběhli jsme na metro a zjistili, ze naše linka L3 ve směru na přestup do Sagrada Família má Problemes tècnics. Takže Týna nahodila svůj GPS mód, vyběhli jsme z metra a metli na přestupní stanici s linkou L2, kam jsme měli dojet metrem. Naštěstí to bylo asi 10 minut. Blbé bylo, že za asi 10 minut nám začíná platit vstup. Ten stál 28€ na jednoho (je s průvodcem), takže bychom jej opravdu neradi nechali propadnout.
Na metro jsme přiklusali člunkovým během a zapadli do dovnitř. Směr byl naštěstí správný a jelikož jsme byli v počáteční stanici, tak by se špatně jelo dost těžko.
U Sagrady bylo vše v pohodě. Překvapila mě letištní kontrola u vstupu. Sundat oblečení včetně pásku a ještě jsem byl požádán o ukázání batohu. Vše ok, i když byl zákaz nošení jídla a pití, mně vše prošlo.
Dál už jsme čekali na naši průvodkyni Marinu. Dostali jsme ovladač a sluchátka. Kvalita nic moc, takže chvilkami nebylo Marinu moc slyšet, ale když jsem jí koukal na rty, tak jsem jí rozumněl.
Co se týče samotné stavby, tak musíme uznat, že je to hodně ambiciózní a docela neuvěřitelný projekt.
Jednoduše stavba, jakou není normální vidět a tím spíše je jisté, že už ji člověk nikdy znovu neuvidí. Symbolika je skrytá na každém centimetru a bylo super mít průvodce, který nás detaily provedl. Gaudí měl odvahu a je dobře, že se stavba realizuje. Obecně, je to nezbytná součást návštěvy Barcelony a jelikož Týna má zkušenost s návštěvou ráno i večer, tak jednoznačně doporučujeme vyhlédnout si čas půl až hodinu před západem slunce. Kostel je plný vitráží a oranžovo červený nádech je okouzlující.
Ze Sagrady jsme vyrazili na kafe. Je potřeba se posadit a vydechnout. Našli jsme lokálně vypadající kavárnu, kde se mi povedlo pomocí španělských slovíček objednat dos capuccinos, un corazón y coca pane, takže jsme dostali co jsem chtěl.
Chleba sám o sobě není vůbec sladký, ale tuna cukru nahoře to dost mění.
Ještě dál sedíme, já popisuji, co máme za sebou a Týna plánuje, co máme před sebou.
Musím říct, že taková lokálnější kavárna nám fakt udělala radost. Je vtipné, že kromě nás dvou je průměrný věk osazenstva tak 60 let a to je tu jedna stejně mladá dvojice, jako jsme my. A co se mi moc líbí je, že všichni si dávají kafe a ty jejich boží sendviče. Vypadají hrozně lákavě a někdo jako já má problém si jej nedat.
…
Od kavárny jsme vyrazili k dalším památkám a do čtvrti Grácia.
Vlastně nevím, jak náš zážitek z místa popsat. Moc pěkná čtvrť, která je posetá náměstíčky a uličkami,
stromy s pomeranči
a kostelíky a tak dál.
Vzhledem k tomu, že jsme kolem obchůdků s ovocem a zeleninou procházeli už asi po padesáté, tak jsme to nevydrželi a za krásných 40 centů jsme si koupili dvě sladké (snad místní) mandarinky.
Několikrát jsme si sedli na sluníčko a tak nějak si místo užívali.
Jediné, co nás naštvalo bylo, že v moment, kdy jsme se rozhodli, že je čas na jídlo, tak se všechny restaurace a tapas bary vytrhly se základy ze země a odešly několik bloků daleko. Takže naše bloudění trvalo asi 20 minut, než jsme našli místo, které splňovalo naše podmínky (tapas + venku, nic náročného!).
Místo jsme nakonec našli. Sice to nějakou dobu trvalo, ale dali jsme to.
Po takovém menším obědě, který se skládal z chleba s rajčaty, sendviče se zapečenou šunkou a brie a z patatas bravas, doplněného o pivo a džus s vodou, jsme zase vyrazili na cestu.
Podívali se na další dva zajímavé domy a vyrazili na autobus.
Cestu autobusem bych asi normálně nepopisoval, ale dneska musím. Nastoupili jsme a pípli si lístek s 10 jízdami. Autobus byl v podstatě plný, takže jsme stáli v prostoru pro kočárky. Po minutě jízdy jsem zbystřil milou stařenku, která ze mě nemohla spustit oči. Prostě typická španělská babička s nákupním vakem na kolečkách. Všimla si toho i Týna, že se pořád dívá. Ujeli jsme pár zastávek a paní pořád milé koukala, vrátil jsem jí široký úsměv a pokývnul, tak nějak sám od sebe. Paní pak jen ukázala prstem na Týnu, pak na symbol, že místa, kde sedí, jsou určena pro starší, invalidy, matky s dětmi a těhotné. Řekla nám něco španělsky a dál se usmívala.
Když přišla její zastávka tak vstala a poslala na nám vzduchem pusu a opět něco řekla a ukázala si na břicho. Evidentně měla z Týny obrovskou radost. Trochu nás to překvapilo, ale s odstupem času vlastně moc potěšilo. Pak se vydala se ke dveřím, které se před ní těsně zavřeli. Zakřičela na řidiče, který znovu radši zastavil, aby mohla ven z autobusu. Zajímavý zážitek, člověk si může naplánovat co chce, ale věci, které si zapamatuje se spíš samy stanou. Na její místo jsme si pak sedli.
Autobusem jsme jeli na vyhlídku, kde byly za občanské války bunkry.
Teď momentálně sedíme na kopci a koukáme na obrovské město po námi.
Z jedné strany na druhou vlastně není vidět konec. Ve výhledu jsou buď hory, nebo se domy ztrácí v oparu hooodně daleko.
…
Na kopci jsme seděli určitě přes půl hodiny. Užívali si sluníčka, koukali do dálky a houpali nohama ze stěny dolů. Sem tam se přes sluníčko přehnal mrak a okamžitě jsme to poznali díky zimě. Je zajímavé, jakou už v únoru má sluníčko sílu, ale zároveň je poznat, že když se schová, je opravdu zima. Počasí nám obecně dneska dost vyšlo. Z kopce jsme vyrazili dolů směrem do centra. Celou dobu jsme před sebou viděli Sagradu, která je středem Barcelony. Kopec, kde teď jsme, se dělí na dvě části údolím, kde hádám, že někdy probíhala těžba a teď tu stojí dlouhý most, který jsme přešli.
Po cestě jsme ulovili hodně easy kešku a ťapkali dolů. Nevím, jestli byl dnes klidnější den nebo jsme si zvykli, ale nohy nás zatím ani jednoho nebolí.
Říkali jsme si, že to nebudeme přehánět a až k Sagradě nepůjdeme, takže jsme šli pomalu dolů, míjeli ulice a k Sagradě došli.
Zapadli jsme ještě do jednoho café a dali ji si něco jako jablečný šátek a kapsu plněnou čokoládou, k tomu cappucino a Týna bezkofeinovou verzi. V kavárně opět vysedáváme.
20 tisíc kroků jsme zase překonali, tak je potřeba posedět. Úplně cítím, jak mám tváře ošehané a spálené od sluníčka, ale mažeme se několikrát denně.
Dál už to pešky nešlo, takže jsme sedli na metro a dojeli na stejnou počáteční stanici z rána. Prošli jsme se do Carefouru a nakoupili ravioli, rajčata, cibuli, vajíčka a patatas bravas na zítra. Týna si ještě přála jahody, takže jako Maruška jsme našli obchůdek s ovocem a zeleninou. Koupili jsme vaničku jahod a kumquat, celkem 4 ks. Kdo nezná doporučuju pro zasmání vygooglit, jak velké to je. Ale dobře kyselé a sladké.
Pak už jsme zapluli domů. Cesta do 5 patra je za trest.
Pořádně se umyli a jdeme do postele si číst a plánovat možnosti na zítra.
Těch kroků nakonec máme 25 tisíc.
Jo, a se včerejší zmrzlinou v únoru nejsme žádní šampioni, Zuzčina Dori ji měla včera taky!
Barcelona – den 4.
Muselo to přijít, líné ráno. První budík to zkusil někdy o půl 9. Naprosto marně. Myslím, že připravovat snídani jsem začal někdy před 10 a byla hotová v celou. Byla výborná.
Nějak se nám nechtělo a já taky dost možná vstal levou nohou. Dnešní den máme za cíl Montjuic. Vyrazili jsme směr metro, jako včera ráno, ale prošli jsme kolem a pokračovali dál. Dneska nás čeká šlapání do kopců.
Nejdřív jsme prošli kolem městských bazénů. Úplně nevěřím tomu, že tam v tuhle dobu někdo plave, ale jsou napuštěné a výhled je tam moc hezký.
Dál jsme pokračovali na lanovku. Je potřeba si přiznat, že šlapat až nahoru je prostě zbytečné a za ty výhledy ta jízda určitě stála. Město jako na dlani.
Na vrcholu kopce je hrad z 12. století, ale vstup stojí dalších 2×12€ a to nám připadá zbytečné.
Celý jej obcházíme a po cestě koukáme na přístav a přistávající letadla. Neúspěšné hledáme kešku. Jak říkám, dopoledne to nějak není ono.
Pro změnu teď klesáme z velkého kopce a široko daleko není nikdo a v podstatě nic. Počasí je super, sluníčko se dnes opravdu snaží a chvílemi pálí až moc.
Pokračujeme v cestě a míjíme telekomunikační věž, kterou tu postavili kvůli olympiádě v roce 1992.
Chceme se podívat blíže ke stadionům, ale moc se nám to nedaří. Většina míst je zavřená, někde jsou vidět sportovci, ale my nemáme, jak se tam dostat. Bloudíme a snažíme se dojít k Museu Nacional d’Art de Catalunya. Týna ztratila práva kormidelníka, když jsme špatně zahnuli, takže jsem vedl já. Díky tomu jsme našli tenhle super tunel, který je uvnitř celý lezecká stěna.
Cool nápad a kousek vedle byla i lezecká akademie nebo něco takového. K muzeu jsme nakonec došli, ale cesta to byla nějaká zamotaná.
Nicméně od muzea byl super výhled a bylo tam asi milion školáků všech věkových kategorií.
Abychom dál nemuseli drtit schody z kopce, tak jsme využili venkovní eskalátor.
Musím říct, že naprosto souhlasím s tím, že tu jsou. Tohle vyšlapat by byla fakt vražda.
Od muzea je hezky vidět obchodní centrum Arena, což je bývalá korida, ale Katalánsko v roce 2010 zakázalo býčí zápasy, takže se z arény stalo obchodní centrum. Kolem obchoďáku nejdříve jen procházíme, protože jdeme na kafe, do kavárny Morrow. Nějak teď nevíme, jak jsme na ni přišli, ale bylo tam výborně cappuccino a flat white a ještě lepší mrkváč a citronový chlebíček. To byla zasloužená pauza.
Už už se mi zlepšovala nálada, když v tom jsem kolenem narazil do stolu a z poloviny mého dortíku a kafe se stalo hodně nepovedené mrkvové tiramisu. Ach jo. Kavárna za to nemůže a moc jsme si pochutnali.
Pak jsme vyrazili zpět do obchoďáku, na jeho střeše jsou restaurace a celkově je tam výhled 360° do okolí. Takže z arény jsem vyfotil muzeum a hrad Montjuic.
Po cestě domů jsme si nechtěně ukousli větší sousto, než jsme měli. Mysleli jsme, že to bude pár bloků, ale šli jsme nakonec déle než hodinu. Hodinky provokují krásným číslem 18765 kroků. Jup, jsme to trochu neodhadli. Zároveň jsme dneska „skoro“ neutráceli kavárenským povalečstvím, takže si i jídlo připravujeme doma. Koupili jsme si patatas bravas a dva kousky lososa, které se teď pečou v troubě. Proč jsem nenapsal, že to je večeře? Protože není. Je teprve půl 5, takže takový hodně pozdní oběd a dneska večer ještě plánujeme znovu vyrazit do města. Kde na to vezmeme energii, to nevím 😀
…
Odpolední chill se nám docela protáhl. Lososem s bramborama jsem se docela přejedl (ale co, spíš přežral), a tak bylo potřeba to vyležet. Zároveň byl byt docela vyhřátý od sluníčka, takže se to dalo zvládnout. Nakonec jsme se zvedli až kolem sedmé a vydali se do města.
Tady se karta dnešního dne dost výrazně otočila. Nejdřív jsme vyrazili na xurros (churros) . Týna přesně věděla, kam mě vede. Navigaci jsme zvládli na jedničku a v zalidněných uličkách se človek cítí bezpečně. Vlastně bych tohle ani vůbec nemusel psát, protože je Barcelona jako každé jiné město, ale jelikož bydlíme v El Raval, tak jsme se o tom s Týnou bavili a měli to na paměti. Nejdřív jsme prošli náměstím Plaça Reial, kde jsme začínali free tour. Teda, já už jsem psal o churros, no to je jedno, prostě jsme tam nějak došli.
Churros!
Lehce nás deprimovala desítka asiatů, kteří vyprodali aktuální zásoby a ještě se tam hrozně motali. Před námi si ještě chlápek sjetý až na jinou planetu koupil taky a pak jsme byli na řadě my. Na obrázku to vidět není, ale měli jsme dostat 6 kousků, ale dostali jsme jich 7! Pak že ten den nebude nakonec dobrej!
Odešli jsme dál od asijských křiklounů s průvodcem a dali se do díla. Namáčeli churros do horké čokolády, ruce měli mastné jako od bramboráků na vánočních trzích, ale prostě mňam. Byli jsme docela přeslazení.
Pokračovali jsme dál ulicemi Barcelony a bylo nám hezky. A když je člověku hezky, tak si klidně dá zmrzlinu (ona je zmrzka dobrá, i když je smutno, takže je vlastně dost univerzální). Týna klasika – kokos, citrón, mango, Marťa taky klasika – dulce de leche (sladké mléko), kokos, vanilka. No a tak jsme o půl 8 prasili tímhle.
A to ještě pořád není všechno. Toulali jsme se dál historickou čtvrtí, znovu koukali na místa z tour a porozovali, jak vše v noci svítí.
Pak jsme procházeli přes náměstí, kde paní půjčovala modrá sluchátka, prošli jsme kolem, ale mě to nedalo a musel jsem se vrátit. Prostě silent disco párty. To prostě nejde vymyslet.
Prosím, jestli tohle někdy někdo potkáte, tak do toho jdete. Zapařit s lidmi, které možná ani neznáte a když to nikdo neslyší. Wow.
Pak jsme ještě došli do přístavu pro jachty a pak už jsme došli domů.
Na zítra máme koupený vláček (jen jízdenky, ne celý vlak) a tak musíme jít spát. Kroků máme 26 tisíc. Hups…
Jinak bych rád řekl, že i celý můj den je naprosto normální součástí výletů. Věci se kazí, věci nejsou ideální, plány je potřeba měnit. Včera jsme plán na Montjuic společně vymysleli a já s ním souhlasil, ale ta část výletu mi nějak nesedla. Rozhodně bych ale návštěvu doporučil. Výhled na město je krásný, nahoře by se dal udělat super piknik a sledovat lidi jako mravence v přístavu dokáže zabavit. Myslím, že kdyby to bylo včera nebo zítra, možná by to bylo všechno úplně jinak.
Barcelona – den 5.
Jak jsem včera říkal, dneska jedeme na výlet. Vstali jsme proto v 7:30. Po dnešku docela nevyspaní, respektive spali jsme dlouho, ale nějak divně. Ráno jsme jako myšky sbalili věci a vypadli z bytu. Ani jsme nesnídali, protože máme namířeno do místňáckého café, které nás zaujalo včera, když jsme šli kolem. Mě tedy hlavně nabídka cafe con leche + pastis. Tedy káva s mlékem a něco sladkého k tomu za luxusních 2,70€. Tentokrát měla lepší ruku Týna, která si vzala nugátový croissant, který je ještě teplý a čokoláda tekutá. Já udělal objednávku tvrdohlavě v pokusu o španělštinu, slečna za barem mi neochvějně odpovídala anglicky. Všechno v naprostém pořádku.
Z bistra jsme vyrazili do metra a ihned naskočili do vozu, který zrovna přijel. Jeli jsme 5 zastávek ve voze nabitém kravaťáky, kteří spěchali do práce.
Na nádraží jsme se promotali podle směrovek a našli náš vlak i nástupiště.
Asi nikdy jsme neviděli tak velké nádraží. Co nás překvapilo nejvíc, byla „letištní“ kontrola na nástupiště. Batohy dolů, ale naštěstí jsme nemuseli vylévat vodu. Ještě jsme si koupili bocadillo na cestu a vyrazili.
Po kontrole jsme si stoupli do fronty u „gate“ a čekali v řadě. Asi 5 minut pred příjezdem nás prošla „průvodčí“ a podle jízdenky nám řekla, jestli máme stát v levé nebo právě frontě.
Ovšem netuším proč, protože jakmile nás pustili na nástupiště, tak obě fronty šly hezky vedle sebe, hezky stály vedle sebe na eskalárotu a hezky se zamíchaly při nástupu do vlaku. Ale tak snaha byla. Na Španělsko je to organizace až až.
Sedli jsme do vlaku a docela si užívali rychle ubíhající jízdu. Krajina kolem je úplně jiná, než jsme zvyklí. Kopce jsou mnohem ostřejšího rázu a všechny jsou úplně zelené, jak jsou pokryté borovicemi.
Na nádraží v Girone (čteno Žirona, což je důležité vědět pro zbytek psaní) jsme si nastudovali možnosti jízdy zpět. Abychom ušetřili, pojedeme delším spojem, ale jen za 8,40€. Z nástupiště jsme se vydali do historického centra města.
Prvním cílem jsou hradby, kterými je z jedné strany město obehnáno. Teda ono asi dřív bylo obehnáno celé, ale my jsme šli jen tuto část. Najít vchod na hradby nám také nějakou chvíli zabralo, ale byli jsme úspěšní.
Výhled z nich stál za to.
V jednom místě jsme cestu přecházeli po mostě.
Jinde jsme potkali pána, který si celý dlouhý úsek natáčel na mobil.
Viděli jsme i moc hezky vypadající pomerančovník, jen jsme se neměli, jak k němu dostat.
Z hradeb je krásně vidět katedrála a její okolní stavby. Vstup je docela drahý, takže se rozhodujeme dovnitř nejít. Týna později v kavárně vyčetla, že kostel má největší kostelní loď v Evropě.
Další z památek Žiliny je most, který stavěla stejná společnost, jako Eiffelovu věž. Docela se mi povedlo zachytit moment, kdy byl téměř úplně prázdný. Most jsme přešli a vydali se na lov kavárny.
Podmínky jednoduché – dostupný záchod a ideálně i prodej xiuxos, což je místní sladká záležitost. K mému překvapení nebylo hledání vůbec jednoduché, a tak jsme se nakonec spokojili s kavárnou, která je nemá. Zato jsme si nechali vymačkat čerstvoučký pomerančový džus.
Ještě tu chvíli sedíme a nabíráme síly. Na řadě je klasická tržnice a potom židovská čtvrť. A taky ty xiuxos, ale to předbíhám.
…
Ještě než jsme zvládli se zvednout, tak za Týnou přiskočil na gauč pejsek a namačkal se k ní, jak jen mohl. Panička se sice jakože styděla kvůli tomu, že jsou přeci v kavárně, ale moc se nesnažila ho odvolat. Potom začala tahat za vodítko, což vyvolalo vrčení na druhém konci, kde byl pejsek. Týna je kámoš, ta hladit mohla.
Bohužel jsme se ale nakonec museli zvednout, moc šťastný z toho nebyl a musel na zem.
Pak jsme se jali procházet uličky. V tržnici jsme na skok byli, ale byl tam docela smrad a nic extra k vidění.
Užívali jsme si, že sluníčko porazilo ranní mraky a hřálo, kdykoliv se mu povedlo na nás posvítit mezi vysokými budovami. My jsme chodili bezcílně a snažili se najít něco, co nás zaujme, jako tyhle schody, které jsme sice nahoru nešlapali, ale alespoň jsem na nich vyfotil Týnu.
Dál jsme pak našli bývalé arabské lázně a nechali se ukecat na vstup za pár euro. Prošli jsme se a bylo nám líto, že v místnostech není živá ukázka, protože na místě byla i sauna, což by bylo super.
Pokračovali jsme prohlížením zahrad a nakonec vyšplhali na ještě jedny hradby, které jsme prošli od začátku do konce.
Skoro všude jsou vidět tři věže historického centra.
Jestli někdo z vás sledoval Hru o trůny, tak v 6. sérii byla Girona, akorát z ní byl digitálně udělaný přístav. Nevím, neviděl jsem.
Výhledy jsou ale fakt hezké.
Pak jsme znovu přešli vodu a domečky u „řeky“ mi připomněly Trondheim. I když tady v tom místě nějaká voda je, ale jinde jsou koryta i úplně suchá.
Procházeli jsme si s dál Ženevu a hledali zajímavosti. Jak jsem psal, jednou z nich jsou i xuixos, které jsme nakoupili celkem 3. Jednu z citrónovou náplní, mojí oblíbenou dulce de leche a poslední crema.
Dvě jsme si dali hned a třetí si dáme ve vlaku, ve kterém teď už sedíme a déle než hodinu pojedeme. Cesta nám asi docela uteče, protože se nám zavírají oči.
Myslím, že pak už je na řadě jen ubytování, protože opět máme krásných 22,5 tis kroků a to asi stačí.
Girona rozhodně stojí za návštěvu. Fanoušky Hry o trůny potěší ještě o maličko více a fanouškům Assassins Creed se sbíhají sliny při pohledu na jakoukoliv věž ve městě. Sluníčko nám přálo a bylo nám tady hezky.
…
Vlakem je dojeli zpět na nástupiště, kde jsme poprvé vystoupili z vlaku z letiště. Přišlo mi to takové hezké. Opět jsme si prošli ulici s Lego obchodem, ale tentokrát nám počet lidí přišel ještě několikrát znatelnější, než když jsme přiletěli (to taky bylo na Španěly brzo ráno!).
Došli jsme k ulici La Rambla a konečně si ji prošli. Dle doporučení Lisy z free tour jsme našli bar O’Toxo 3 Hermanos. Což je galicijský bar tří bratrů. Na večeři jsme si dali smažené rybičky a španělskou omeletu.
Chtěli jsme to jako předkrm, ale neřekli jsme to úplně jasně, takže hned v vzápětí přišlo Týny kuřecí prso s volským okem a hranolky a moje galicijská šunka, pálivý párek a brambory s česnekovou omáčkou. Jídlo bylo super, jen ho teda v sobě cítím ještě 3 hodiny později. A jelikož bistro založila trojice bratrů, tak jsme si připadali jako v brněnském Bratrs, jestli to někdo nezná, tak dejte vědět, rádi představíme.
Jinak jsme tedy šílenci a kroků je dnes 27,5 tis. Nevím. Asi to započítalo vlak nebo co. Já už se ani nebudu snažit psát, že se šetříme, na sílu fakt nechodíme.
Zítra bychom se měli vidět s Laiou, kterou já poznal na dva týdny a Týna s ní strávila půl roku na Erasmu. Už se na ni těšíme.
Barcelona – den 6.
Dneska konečně režim té právě dovolené! Jdeme spát bez budíku, určitě se probudíme někdy až k poledni, byt bude vyhřátý, snídaně bude na stole…
Tak, úplně to tak nebylo, protože jsem se poprvé probudil o čtvrt na 7, ale jinak jsme zvládli ležet až do 10. Snídani jsem chystal já a měli jsme výborná míchaná vajíčka a o sluníčko jsem se naštěstí nijak starat nemusel, to svítí v plné síle už od rána.
Dneska máme sraz s Laiou, ale až mezi 3. a 4. hodinou, takže se musíme dopoledne zabavit sami. Z bytu odcházíme v 11 a jdeme na most mezi jachty, kde jsme byli předevčírem. Kryštof, který taky dorazil do Ameriky, už vidět je, v noci totiž vidět nebyl.
Příchod k mostu byl také dost překvapení. Týna měla naplánováno, jak most přejdeme, potom se projdeme přes park zpět, jenže… No… Jak to říct. Ten most tam najednou nebyl.
A tak jsme tedy došli až k parku, podívali se na místo, kam bychom došli, kdybychom přešli, a šli zpět. No klasika, hodně chození.
Vrátili jsme se zpět a pokračovali do Barcelonety a na pláž. Některá náměstí jsme už viděli, takže jen rychle přecházíme. A jelikož jsme tu na popud knihy od architekta, tak bych rád zmínil, že tenhle opravený dům, je opravený tak nenápadně, že si to člověk vůbec neuvědomí. Moc hezké.
Pokračovali jsme dál uličkami a já zapnul svůj kafe-radar. Chtěli jsme vyzkoušet ještě jednu věc a tou je cafe cortado. Mělo by se jednat (kafaři, neberte mě za slovo) o variaci na espresso macchiato. Pěna ale není nahoře, namísto toho je stejné množství mléka rozmíchané v espressu.
Jak říká Týna, „místňáckou“ kavárnu se nám podařilo najít po pár uličkách. Musím se pochválit, radar docela fungoval. Nakonec tedy 2x cortado a croissant za luxusních 3,80€! S kávou jsme si stoupli k parapetu venku a užili si kafe. Myslím, že servírky naše snaha užít si kafe jako místní potešila nebo možná pobavila.
Dál jsme smeřovali na pláž, šli jsme malinko jinam, než kde jsme byli první den. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali a poslouchali vlny. Závidím, že to tu mají, ale tak my nemáme moře vůbec, tak asi proto.
Seděli jsme, povídali si a koukali asi půl hodiny.
Pak jsme se šli podívat až k břehu a snažili se (úspěšně) nenamočit si boty.
Jo, u moře je moc hezky.
Pláž, která tu je, tu prý původně vůbec nebyla a všechen písek je dovezený v rámci Olympiády 92. Poznat to ale není vůbec.
Pokračovali jsme na molo, kde byly zuřící vlny dost slyšet.
A naprosto nezbytnou tečkou návštěvy pláže byla samozřejmě zmrzlina!
Pak jsme šli pomalu zpět do centra, času jsme měli ještě dost, takže jsme naplánovali pár zastavek. První byla tří hvězdičková restaurace, ne, že bychom v ní jedli, ale má super název, ne?
Od sedmi Portešů jsme vyrazili k cukrárně, kterou vlastní slovenská majitelka. Dělají hlavně sušenky a další věci, ale nás moc nenalákaly, a paní nebyla na prodejně, abychom se mohli aspoň pozdravit.
Po další hromadě kroků jsme se posadili na sluníčko na náměstí, kde už jsme byli. Potřebovali jsme něco slaného, takže jsme zakončili poslední ďobek našeho ochutnávání Španělska a Katalánska. V obchůdků, který mi připomínal pizzu na České, jsem objednal vysokou pizzu a jednu empanadu.
Obě v příchuti šunka a sýr. Jen teda u pizzy se mě neptali, jestli chci pálivý kečup jako na České. Pauzírovali jsme, jak jen to šlo. Nějak na nás po té době dolehly bolavé nohy.
Pak už se blížila čtvrtá, takže jsme přejeli metrem na zastávku Fontana, kde jsme měli s Laiou sraz. Musím říct, že vidět holky, jak se baví, bylo úplně jako před pěti lety na Erasmu. Nejdřív jsme spolu zapadli do kavárny, kde Laia objednala xurros a čokoládu a ještě dva dortíky.
Vyprávěli jsme si o tom, co děláme, jak se máme a tak dál. Jak je na tom politická situace v Katalánsku a tak.
Kolem Gaudího domu jsme se přesunuli ještě na tapas.
Ochutnali výběr pernilu (jamón), kroket, které zde nejsou jen kaše, ale jsou často plněné, my měli pernil a houby a taky patatas bravas se dvěma omáčkami. Porce mohly být větší, ale cena byla super nízká. Pardon vyfotil jsem jen patatas bravas.
Jsme moc rádi, že si na nás Laia zvládla udělat čas a že jsme se viděli. Myslím, že trvalo prvních 5 minut, než holky najely na kolej, která skončila v Barceloně při minulé Týnině návštěvě. Hodně věcí se změnilo, ale kamarádství zůstalo stejně. Doufám, že se nám podaří zrealizovat aspoň některé z nápadů, které jsme společně měli.
Díky moc!
Barcelona – den 7.
Tak poslední den je tu!
Aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem si včera na sluníčku asi uhnal úpal. Večer jsem po napsání příběhu totálně odpadl. Bolelo mě břicho, hlava a měl jsem jakousi takousi zimnici, takže jsem šel hned spát.
Ráno už bylo vše v pohodě. Uf.
Vstali jsme před 10 a dali si na snídani 2 jogurty každý (mají tu mini jogurty) s banánem. A nachystali svačiny na letiště. Pak jsme si šli sbalit věci. Všechno špinavé poskládat, ať se to do batohů vejde. Dneska to bude fuška.
Vzpomněl jsem si, že jsme si včera řekli, že uděláme check-in až ráno, ale jak jsem otevřel e-mail, tak jsem zjistil, že úžasný Wizzair odložil náš let z 18:50 na 23:45… Do-pr-háje!
Jo a sedíme na 2B a 37D.
Takže máme 5 hodin navíc, ale my je úplně nechceme. Parkování ve Vídni je zaplacené na určitý čas a když přiletíme v 2:30, tak nám k němu nepojede žádný vlak!
Oba nás to s Týnou dost rozladilo. Na dnešek nemáme žádný extra plán, ale tohle je nic moc. S Albertem jsem se rozloučili někdy o půl 12. Pokud by někdo chtěl, můžu se mu zkusit ozvat třeba to ubytování vyjde lépe, než Airbnb. Poloha je totiž super.
Vyrazili jsme na Plaça Reial a chtěli si dát kafe, ale cena mě odradila. Chvíli jsme hledali a nakonec našli jiné (stejně drahé) a dali si i bocadillo. Na zahrádce jsme seděli něco přes hodinu.
Pak jsme v podstatě poposedli na náměstí, kde jsme byli několikrát.
Byli jsme blízko parku, takže jsme se otočili i tam. Tentokrát se venkovní taneční nekonaly, ale místo toho jsme navštívili skleníky. Probíhaly zde instagram photo-shooty, takže jsme schválně lezli do záběru a fotili se taky.
V parku jsme si pak sedli s výhledem na jezírko, kde půjčovali lodičky, tam jsme tedy opravdu nešli, ale sledovali jsme ostatní.
Z parku jsme to velmi pomalu začali směřovat na nádraží.
Po cestě jsme ale měli zásadní úkol. Ochutnat poslední věc na seznamu – crema Catalana. Je to národní dezert Katalánců, takže je to nezbytné. Je to podobné Crème brûlée, ale dále ochuceno skořicí a citrusy. Abychom si neobjednávali oba to stejné, objednali jsme i dezert, který jsem viděl u vedlejšího stolu. Byl to nějaký čerstvý sýr (takový tvrdý tvaroh) zalitý medem a i přes naše očekávání měli kafe bez kofeinu. Oba dezerty byly velmi dobré a velmi sladké. Mně nakonec nejvíc chutnal právě tvarohový kousek.
Z kavárny jsme pokračovali dál ke stanici vlaku. Prošli jsme kolem hezké budovy,
a rozhodli se, že když nás už bolí nohy a máme plně nabalené batohy, tak je pravý čas vyzkoušet něco, co jsem z legrace plácl. Barcelona má totiž některé městské části úplně pravidelné, a tak jsme vyzkoušeli, jak dlouho trvá objevit jeden blok. Můžete si tipnout, jak dlouho to trvalo. Je to na konci psaní.
Pak přišla luxusní zpráva z Wizzair! Jako odškodnění jsme dostali každý 4 EURA. WOOOO. BUDE PÁRTY…
Ehm…
Pak jsme si počkali na vlak a dojeli na letiště.
Trochu nás štvalo, že všude u našeho letu byl stále původní čas, ale na odbavení zavazadel (které nemáme), nám potvrdili, ze let je odložený. Pošli jsme tedy security a šli se najíst. Celý den jíme jen sladké, takže byl čas na pořadné jídlo. Našli jsme místo „food market“, které naše kuponky přijímá 🙂 a objednali ty nejdražší a nejmenší těstoviny, jaké jsem kdy jedl. Pak mi ta velmi milá paní na pokladně jen tak jako mimochodem oznámila, že s kuponem můžu jít někam, protože jí nefunguje skener a když nejede skener, tak cáluj. Asi není úplně poznat má nálada, když mi to tak mile (až na to že vůbec) oznamovala, ale pro tento příběh je to vlastně jen dobře. Velmi milá paní, doufám, že se má skvělé. Díky! (Já vím, že ona za to nemůže, jen to šlo říct lépe)
Na druhou stranu, pořád mám 8 EURO v kuponech! Wooooo!
…
Jednoduše. To čekání je naprd. Teď je 21:28. Poslední část textu byla psaná někdy 18:30. Ale je pravda, že mezitím jsme dostali skvělou zprávu od Wizzair! Zpoždění se zkrátilo o celých 11 minut. Teď je odlet plánován na 23:34! Woooooo.
Jo a těch 8 euro jsme utratili na sendvič a čaj. Na obrázku níže je vidět, jak neskutečně šťastní z toho jsme (dopláceli jsme 5,45€)!
Tak teď už asi končím. Zítra ráno, někdy až dorazíme domů, ještě doplním, v kolik jsme dojeli a jak dopadl zbytek cesty.
…
Tak ještě posledních pár vět. Z Barcelony jsme odlétali těsně před půlnocí. Jelikož máme let opožděný a může za to letecká společnost, tak bychom měli mít nárok na kompenzaci ve výši až 250€ na osobu. Díky Jirko za tuhle informaci. Před odletem v hale chodily ještě 2 právničky a informovaly cestující s tím, že pokud se nám nepovede kompenzaci získat jako jednotlivci, tak nám poskytnou právní služby za cenu 25 % odškodnění. Tak snad to zvládneme sami. Po těchto nepříjemnostech by to bylo dobré.
Ve Vídni jsme byli ve 2 ráno a Ubrem jsme se dostali na parkoviště za cca 600 Kč. Pak už jen jízda autem. Rakousko byla totální mlha. Ještě jedna zastávka na Mol před českou dálnicí a v 5 ráno jsme za zvuku ptáčků (provokatéři) vystupovali z auta. Hodně náročné. Jsme rádi, že máme víkend na vzpamatování se. Kdybychom se hecli, vraceli se v neděli a měli v plánu jít dnes do práce, tak by to bylo hodně nepříjemné.
Obejít blok ve čtvrti Eixamplo nám zabral o 5 minut a 34 vteřin.
Díky moc, doufám, že se to hezky četlo!