Norsko 17. 6. - 1. 7. 2022

Norské toulání – den 1.

Čtvrtek

Tousty jsou zapečené, batohy jsou narvané k prasknutí. Sbalit se na 14 dnů do krosen není žádná legrace. Hlavně, když karimatka, která je zvyklá viset na krosně, musí být zabalená uvnitř! Člověk by nečekal kolik místa to zabere…

Spát jdeme asi o půl 12. Jsme překvapení, jak hladce to proběhlo, ted se pořádně vyspat, protože zítra je den D.

Pátek

Týna protestuje se vstáváním, já se ale nedám, chystám čaj a odnáším první várku kytek do auta. Ano kytek, protože naše balkonové krásky vezeme do Luběnic. Chceme vyrazit o půl, ale nakonec vyrážíme asi o tři čtvrtě (Týnin ranní vstávací protest s tím určitě nemá nic společného 😉 ). V Luběnicích se zbavujeme extra zátěže a odvážíme si termosky s kávou. GPS hlásí hladkou cestu na letiště asi 2,5 hodiny. Zvládáme to s jednou přestávkou kousek za hranicemi. Na letišti jsme odevzdali pečlivě zamotané krosny, aby nikde zbytečně nic neviselo a podobně. Security má nejdelší frontu, jakou jsme na našem domovském letišti kdy viděli. Momentálně sedíme na GATE a máme asi hodinu do odletu…

 

Teda mysleli jsme si, že máme hodinu. Známý hlas letištního hlasatele nám oznámil, že náš let má zpoždění. Výborně. Jako bychom do toho Norska nespěchali. Hlavní je být v 21:00 v Oslu, to nám letí další. Po chvíli jsme dostali informaci, že budeme odlétat v 17:00, let trvá asi 2 hodiny, takže vše ok. Několikrát jsme prošli letištní halu a snažili se zabít co nejvíce času. Odletěli jsme nakonec ještě o půl hodiny později.


V letadle jsme se pustili do záchranné akce. Naši Slovenští bratři byli v nesnázích. Vzhledem ke zpoždění jim uletělo navazující letadlo. Nejdříve byl obrovský problém z letušek dostat nějaké informace. Jediný funkční jazyk byl angličtina a tím bratři nevládli. Z letušek jsme jen dostali, že letadlo už je fuč a ať jdou na informace, kde dostanou nový let. Tam jsme je doprovodili i v letištní hale, dost možná jsme jim ušetřili problémy, protože původně mířili na vyzvednutí batohů, tedy ven. Popřáli jsme si mnoho štěstí a my jen doufáme, že se nám ten dobrý skutek hned první den vyplatí.

I druhý let jsme zvládli v pořádku. Marťa se malinko vyspal. Týna na konci vyfotila asi 100 fotek hor a sněhu při přistání.

Letiště v Narviku je maličké. Čekání na bagáž jsme vyplnili vyzvednutím kličků od auta. Docela hladký proces u automatu. Auto jsme našli, nakonec máme Suzuki Swift namísto Toyoty Auris, ale zatím jsme spokojení. Vyfotili jsme škrábance do posledního detailu a s autem vyrazili na cestu.

Naše vyhlednuté místečko je ještě 45 minut daleko, ale vstávat se nám bude krásně.

Je jedna hodina ráno, stan se stavěl na velkou pohodu protože venku je prostě světlo jako ve dne! Teď dobrou noc, zítra to teprve pořádně začne!

Norské toulání – den 2.

Pardon za zpoždění. V místě, kde jsme spali, nebyl internet… 

Ráno jsme vstali do nádherného dne. V nových spacácích se nám spalo jako v objetí a bylo nám teplo. Už v noci jsme slyšeli zvonění zvonců na krku ovcí. (Naštěstí až po našem budíku!) se stádečko čtyř prohnalo kolem stanu a pokračovaly dále.

Následně jsme se vrátili v našich stopách…

…a pak odbočili do města Harstad, kde jsme v obchodě XXL (to je název) nakoupili plynovou bombu, takže další snídaně a večeře už budou teplé! V obchoďáku jsme ještě nakoupili ovoce, zeleninu a pečivo.

Počasí se začalo zhoršovat, ale předpověď hlásí pouze desetiny milimetru za hodinu, což je ok, nejsme z cukru. Využili jsme navigace v autě (šetříme data) a vyrazili na cestu, bohužel 3 hodiny, ale jinak to nejde. Po kousku cesty kontroluje Týna směr a naštěstí zjišťuje dostatečně brzo, že naše trasa obsahuje trajekt! Tak to ne! Otáčíme se a vyrážíme už potřetí známou cestou (počtvrté tudy už pojedeme domů). Po 2 hodinách cesty dáváme oběd, ale jen v autě, protože opět prší. 

Déšť se vůbec nezlepšuje a s tím ani naše nálada. Cesta je pořád ještě asi hodinu dlouhá. Týna podřimuje v autě a já se učím řídit Swift. Jízda s tempomatem, který se automaticky koriguje, pokud jsem moc blízko u vozidla přede mnou, je super, ale činnosti v autě je čím dál méně a cesta moc neutíká. Jsem rád, že nemáme automat, ale nebýt řazení, tak už tam nedělám snad nic. 

Navigace v autě nás nakonec vypekla ještě jednou, když nás místo hlavní spojovací cestou poslala přes téměř polňačku, ale výmoly jsme šnečím tempem zdolali. Konečně jsme tedy byli v našem prvním cíli! Městečko Stave je nejsevernějším bodem naší výpravy s hlavním cílem – pláží Høyvika. Naše souřadnice je 69°14’7.436″N.

Od parkoviště je cesta přibližně 2 km, což je na první pohled pohoda. Vzhledem ke krosnám a převýšení, jsme šli tempem 32 min na km (rychlá chůze je asi 12 min na km). Na pláži je zase spousta ovcí, které jsou z naší přítomnosti stejně nenadšené, jako my z té jejich. 

V postaveném stanu jsme asi hodinu polehávali a pak si dali Martinův kouzelný ešus (rýže, žampióny, cuketa, rajče, vysočina, cibule a kousek avokáda). Mňam, jen jsme vzali málo vody, takže zítřejší snídaně bude mít mastná oka od večeře, no co už. Vařili jsme v předsíňce v zátiší pohorek. 

Ještě se vrátím na začátek dne k avokádu. To jsme koupili v řetězci OBS, kde je u zeleniny prostor pro nákup věcí 2. jakosti  při ceně 10 NOK za 1kg. Čehokoliv. Krabička 100G pomačkaných borůvek? 1,3 NOK (3 KČ). Avokádo? (7 Kč). Doufáme, že se k tomu ještě dostaneme. Nevíme, jestli OBS ještě potkáme. Nicméně zítra mají obchody celý den zavřeno. 

Teď už nám jen zbývá večerní hygiena a jít pomalu spát. Zatím nám světlo nevadí, tak uvidíme, jak dlouho nám to  vydrží. 

Norské toulání – den 3.

Spát na pláži je jako ve filmu. Celou „noc“ šuměly vlny, až nás to ukolébalo ke spánku. 

Do toho nás občas budily ovčí zvonce jako pravidelné budíky. První skvadra se kolem prohnala ve 2 ráno, druhá někdy kolem 5. ráno. Většinou jsme se jen otočili a spali dál.

Naše nové spacáky, které jsme si letos pořídili, mají jednu obrovskou výhodu. Prodávají se totiž jako levý a pravý. To znamená, že jdou oboustrannými zipy spojit k sobě a vytvořit velkou kapsu pro dva a v tom se nám prostě spí dobře.

Při skládání stanu nám opět začalo pršet, přitom ráno jsme byli v suchu.Máme na to prostě smůlu.

Vyrazili jsme zpět na hlavní část ostrovů.

Naším cílem jsou místa Svolvær (město), u kterého je hora Fløya (590m) a vyhlídka Djevelporten. 

Celkem jsme chůzí po schodech a v terénu strávili 3 a půl hodiny.

Stehna nás pěkně pálila při stoupání a kolena bolela při klesání. 

Pěkně unavení jsme se potom vydali hledat nové místo na dnešní noc. Vybrali jsme si pláž Rørvikstranda. 

Krásné místo, které nabízí i prostor pro stany. Večeříme s výhledem na moře a moc nám chutná. Objevili jsme i skvělou vychytávku! Nevzali jsme si totiž olej (neměli jsme malou nádobku), a tak abychom nemuseli kupovat celý litr, koupili jsme si skleničku sušených krájených rajčat! Extra chuť navíc a oleje spousta, jen palačinky bychom na tom asi nesmažili 🙂

Po večeři si ještě užíváme poslední paprsky sluníčka. Dneska moc nevykouklo, ale pršelo jen ráno. 

Zato máme pro nás špatnou zprávu. V úterý by mělo pršet celý den. Plánovat takový den je těžké, zvažujeme ubytování, ale to je strašně drahé. Zároveň už potřebujeme i sprchu. Doufáme, že půjde koupit v kempu jen sprcha, to by nám stačilo. 

 

Norské toulání – den 4.

Dnes jsme vstali o něco později, než předchozí dny. Nic nás nežene, takže jsme nechali budík budíkem a čekali, až se probudíme. Už ráno nás maličko popoháněla zima, celkově je sluníčko pod velkými mraky a docela fouká vítr. V to, že by mraky rozfoukal ani nedoufáme, protože víme, že večer už bude pršet.

Z pláže jsme vyrazili po desáté hodině a zamířili do asi největšího města na jihu – Leknes (3,5 tis. obyvatel). Zde jsme doplnili zásoby v mém nejoblíbenějším norském obchodě, v Rema 1000. Prošli jsme všechny uličky a koukali na nejlevnější ceny. Nákup nás i tak vyšel na 400 NOK. Máme ale zásoby na několik dní a hlavně máme mraženého lososa! Příprava v ešusu bude sice premiéra, ale olej ze sušených rajčat to jistí.

Po nákupu jsme doplnili naši vyprahlou nádraž auta a vyjeli směrem na pláže Hauklandstranda (tady budeme spát) a Uttakleivstranda (sem se jdeme podívat). Pláže jsme si zde absolutně zamilovali a jako „zkušení stanovači“ spaní na pláži jen doporučujeme.

Po včerejším mordu jsme si dnes naplánovali lehčí procházku. Celková vzdálenost by měla být kolem 9 km (spoiler: moje hodinky na konci dne ukazují 16,5 km).

Obcházíme výběžek ostrova z Hauklandstranda do Uttakleivstranda a zpět. Celou cestu obdivujeme střídavě pláže, které jsou zde bílé, moře, které je kvůli písku krásně světle modré, a horu, která vyrostla z 0 metrů až do 500 nad mořem.

Tady se musím zastavit a popsat, proč jsme vlastně na Lofoty jeli a proč jsem sem musel znovu i s Týnou. Celé Lofoty jsou totiž jeden veliký paradox. Pohybujeme se v krajině, která je tak nehostinná, že tu v klidu přežívá jen mech. Ale stejně tu jsou lidé a je jich tu docela dost. Zároveň je všude moc zajímavá krajina, která se mění kilometr od kilometru. A do toho všeho se, většinou z ničeho nic, tyčí hory o výšce třeba 500 metrů nebo i víc. Není to jako u nás, kde je postupný kopec. Ne, bum a tady je hora. Na žádné z fotek to ale není vidět. Možná to umí profi fotografové, ale mobil to nezvládne. Lofoty (a Vestrály) prostě mají neuvěřitelné kouzlo ❤️. 

Zpátky k výletu, druhá pláž byla velmi rozlehlá a překvapivě zelená, asi je to tak, že u sousedů je prostě zelenější.

Vyfotili jsme vše co se dalo, snědli oběd, využili záchodů a vydali se zpět. Jelikož počasí má sestupnou tendenci, byla nám už docela zima a to dneska máme oba 4 vrstvy.

Na „naší“ pláži jsme si vydechli v autě a šli se posilnit horkou čokoládou. Týna na internetu našla varování o silném větru, tak snad se nás to nebude moc týkat, i když občasné poryvy jsou docela silné.

Po odpočinku jsme postavili stan a na večeři jsme si dali lososa s bramborovou kaší. Tu jsme teda nevařili, je z prášku od Knorr a teda na to, ze je z prášku, je skvělá. Celá večeře byla skvělá.

Po večeři už jen odpočíváme ve stanu a luštíme křížovky. Snad nás to neodfoukne. 

Norské toulání – den 5.

Tak nás to málem odfouklo. Jako vážně. Poryvy větru nabraly maxima někdy kolem 2. hodiny ráno a vydržely asi dvě hodiny. Nebo možná i déle, pak už jsem odpadl já.

Dneska máme upršený den a podle toho máme i program. Stan jsme balili v totálním liáku, ale naštěstí jsme se naučili novinku – sbalit nejdříve vnitřní část stanu a až potom tu vnější, takže aspoň ta půlka, co má být suchá, zůstala suchá. Pak honem do auta.

Venku pořád lije, takže se nám s odjezdem nechce spěchat. Navíc, jak je vše úplně mokré, máme pořád zamlžené auto. Naštěstí si v něm aspoň můžeme zatopit.

Vyrážíme na cestu, vzdálenosti jsou teď mnohem mnohem menší, takže pouze nějakých 30 minut jízdy. Naší první zastávkou je Nusfjord. (mimochodem na mě poprvé za 3 dny svítí sluníčko, když píšu tento text). Později jsme se dozvěděli, že celý Nusfjord je skanzenem, do kterého se během sezóny platí vstup 100 NOK. My nic neplatíme a celé městečko si prohlížíme.

O existenci tohoto místa víme díky místní pekárně z roku 1877 (tehdy jedna z prvních na ostrovech). Dáváme si naprosto výborného skořicového šneka a ještě jednu dobrotu a kafe. Necháváme zde celou peněženku a ledvinu, nicméně jsme si pochutnali asi zatím nejlépe za dovolenou (večeře z ešusu se nepočítají, ty by samozřejmě vyhrály).

Aspoň máme radost z té ušetřené stovky. Z vesnice se vydáváme k majáku na jižní straně, maličko bloudíme, ale nakonec jsme cestu našli.

Strašně fouká a opět prší, tak se otáčíme a míříme zpět. Procházíme zbytek skanzenu a dozvídáme se o historii rybolovu v oblasti, zpracování dřeva a historii města. Návštěva za nás 5/5 a povinná návštěva (ideálně mimo sezónu). 

Druhým cílem dne je Buksnes kirke tedy kostel v Buksnes. Co se týče historie, není nijak výjimečný, ale za to je moc krásný v typickém norském stylu. Tentokrát jsme měli štěstí a chvíli před námi dorazil zájezd (německý), který měl i komentovanou prohlídku. Na závěr jsme slyšeli zřejmě typický norský kostelní zpěv.

Opět moc pěkná zastávka, i když jen na pár minut. Na parkovišti jsme si dali oběd, který se skládá z namazaných chlebů s šunkou a sýrem + okurek a salát. Prostě prima sváča. 

Dalším cílem je Hattvika Lodge. Naprosto luxusně vypadající ubytování, na které by nám asi nestačila ani ta ledvina. Nicméně to nebyl náš cíl. Měl by zde být stánek s ochutnávkou originálního lofotského rybího tuku Möller’s. Stánek jsme našli, ale bohužel byl zavřený. Jelikož je v areálu Hattvika Logde, zkusil jsem se na místě poptat, ale poprvé za celou dobu jsem se setkal s velmi nepříjemnými Nory. Nejspíš jsem nebyl v odpovídající cenové skupině. Nevadí (i když mi to docela vadí, pitomí Noři (ti konkrétní)). Olej si dovezeme, stejně ho už doma máme a zde je o dost levnější. A ani nemám žádnou fotku! 

Rychlá zastávka v Bunpriss (obchod s názvem „dobrá cena“) na doplnění zásob a hurá dál. 

Předposlední místo dnes je vrchol Offersøykammen, na který budu stoupat už podruhé. Byl jsem tu, když jsem byl na Erasmu v 2018.

Vrchol jsem zdolali ve slušném čase 1:30 h (i zpět), ale moc dlouho jsme se nezdrželi, protože opět – šíleně foukalo a pro změnu začalo pršet.

Kromě nepříznivého počasí panovala také nepříznivá nálada v našem týmu. Stačí pár organizačních neshod, Marťa naštvaný neexistující ochutnávkou oleje a objeví se mraky. Naštěstí (nečekaně) nám to moc dlouho nevydrželo a zase vyšlo sluníčko. Snad to tak bude i s reálným počasím. 

Závěr dne máme ve vesnici Flakstad, v kempu Skagsanden beach. Původní plán byl jen zaplatit sprchu a konečně se pořádně umýt (ano, až dnes), ale nakonec jsem se podvolil a v kempu i spíme. Varianta je to v závěru dost dobrá, protože máme wifi a hlavně pořádnou kuchyňku. Kemp jsme si nejprve prošli, našli místo na stan a šli vařit. Máme variaci na tacos (tortily) plněné zbytkem lososa a směsí zeleniny a fazolí (což je taky zelenina, ale chtěl jsem to zdůraznit, ve stanu bude teplo :D).

Potom jsme si dali vytouženou sprchu. 6 minut stojí celkem 20 NOK. Během toho, co Týna byla v „sauně“, vysvitlo sluníčko, takže jsem rychle udělal několik fotek.

Teď už jsme oba umytí, a když už tu máme auto, tak v něm sedíme a já dopisuju přesně tuhle větu. 

Možná ještě něco napíšu večer, protože dnes je nejdelší noc v roce, což jsme dnes zjistili, že Norové moc neslaví, ale jinak je to vše. Není, teď zase prší (22:55).

 

Norské toulání – den 6.

Pardon, dnes v noci nebyl internet… Takže:

Dneska jsme se probudili do nádherně slunečného dne.

Sice jsme se probudili už 6:26, protože Marťa omylem zapnul i pracovní budík, ale co už. Vzbudilo to i Týnu, ale já jsem ještě hodinku spal, než jsem procitnul úplně a zjistil, proč je ve stanu tak krásné teplo. Opíralo se do něj sluníčko.

Snídani jsme spáchali opět v kempové kuchyňce. Až nam bylo líto, že nemusíme vařit a jen ohříváme vodu v konvici. I tak je to velký bonus. Potom jsme začali chystat věci na naši další výpravu, tentokrát chceme spát na pláži, kam je potřeba dojít pěšky. Proto je potřeba sbalit krosny na „těžko“.

Já si ale místo balení oblékl kraťasy, dal Týně do ruky tašku s věcmi a vyrazili jsme.

Bum, já tam fakt vlezl!

Teda vlezl jsem tam až na druhý pokus. Nejdřív jsem tam vběhl a vyběhl ven, protože voda byla tak studená, že nohy mě poslouchaly jen instinktivně. Já je necítil. Venku z vody jsem ale zjistil, že to najednou taková hrůza nebyla a hlavně, že nemám fotku a šel jsem znovu. Sedl jsem do vlny a vymáchal se. ZIMAAAA.

Ale dalo se to. Jenže! Když jsem přiběhl za Týnou, zjistil jsem, že jsem tam zahučel a vyběhl tak rychle, že mě nestihla vyfotit. No, co, ted už je to jedno a byl jsem tam potřetí!

Do sprch jsem pak šel jako pán, protože venkovní teplota na mě neměla vliv (bohužel během psaní tohoto příspěvku je mi opět zima, takže to nemělo dlouhodobý účinek).

Týna během mé šesti minutové sprchy připravila obsah krosen na dnešní cestu. Já to měl dneska jako na dlani a jen jsem pomohl dobalit karimatky a stan. Při čištění zubů jsme začali probírat náš plán s pláží Kvalvika. Vzhledem k dnešní předpovědi nárazových větrů jsme nakonec plány změnili. Pro vás to byla jedna věta, nám to plánování zabralo skoro hodinu. Místo toho jedeme na úplný jih, kde budeme spát u jezera, tam by na nás varování nemělo mít takový vliv.

V podstatě v době oběda jsme konečně dorazili na první místo. Prvně pouze malinká zastávka ve městě Hamnoy, kde jsme šli na místní most a vyfotili jednu z nejznámějších scén Lofot.

 

Jsem si docela jistý (schválně to neověřuji), že pokud do Google napíšu Lofoten a zobrazím si fotky, tato bude mezi nimi.

Druhá zastávka je u městečka Reine, nad kterým se tyčí ikonkcký kopec Reinebringen.

V autě jsme si ještě dali oběd. Hlad dnes přišel nějak dřív. Potom jsme vyrazili nahoru. Tedy ten kopec není to zajímavé, ten výhled z něj už ano. Zdolat jej bylo dříve jen pro odvážné. Do výšky 400 metrů nad mořem nevedla žádná stezka, jen blátivé úseky mezi kameny. Vzhledem k častým úrazům byla vyhlídka na 5 let uzavřena (stejně tam všichni lezli, ale já tam v 2018 nebyl). Rekonstrukcí tu vznikla cesta z kamenných schodů s celkovým počtem cca 1800+ kamenů. Namísto krásného výletu v přírodě jsme tedy dupali skoro 2000 schodů.

Výhled z místa je skvělý, ale nahoře nám děsně foukalo (sluníčko už zase zalezlo někam za mraky) a v podstatě jsme došli na vedlejší vrchol, pochválili výhled a šli tu hrůzu zase dolů.

Zde je fotka a je to mimochodem druhá fotka, kterou Google určitě vrátí mezi prvními.

Za nás ovšem těžké nedoporučení, ale je to nejspíše tím počasím. Na to, jak profláklé toto místo je, jsme viděli hezčí výhledy. 

S velmi unavenými koleny jsme došli zpět k autu.

Další plán je jet do Å. Nakonec ale podléháme ještě jednomu objevu z internetu a kousek se vracíme. Navštěvujeme Anita’s Sjømat, což je lokální obchůdko-bistro, kde prodávají vše norské, vše lofotské, vše drahé a hlavně taky mňamky z ryb a burgry s rybami.

Na pozdní oběd tak máme tradiční rybí placku (měla by to být místní treska) se salátem v housce, kafe a horkou čokoládu.

Pecka jídlo a na půl nám to jako svačina bohatě stačilo. Pak už konečně přišlo Å na řadu. Je to nejkratší název vesnice v Norsku (nečekaně), i když jsme potkali už treba i Bø. Skutečný název je teda asi Å i Lofoten, což by mělo být něco jako Å na Lofotech. Nicméně, vesničku jsme si přošli a připadalo nám to hodně jako Nusfjord, ale ten má mnohem větší kouzlo (a lepší polohu). Å je na druhou stranu mnohem turističtější, až skoro na sílu, protože tu také bydlí spousta místních.

Vše, co je tedy „kultura zde, to musíte vidět“ křičí cedulemi ze všech stran. Je to ti samé původní muzeum, pekárnička, nově opravený obchod. Čas se ale začal krátit. 

Unavení, ale odhodlaní jsme před šestou vyrazili na cestu.

Naším cílem je turistická útulna na druhé straně jezera u Å. Cestu asi 3 km jsme zvládli za asi 1:10 hod, protože toto byl mnohem snazší terén, než ostatní cesty nahoru a dolů.

Útulna nás překvapila svoji prostorností, čekali jsme spíše posezení. Zároveň jsme tu potkali dvojici Frantíků, se kterými jsme se dali do řeči, protože začalo pršet. Už dost hladoví jsme uvařili večeři (po tom, co jim Marťa pomohl rozdělat oheň) a najedli se.

Déšť se opět dost zhoršil, až jsme nakonec čekali asi hodinu a půl v útulně, než bude chvíle postavit stan. Místo jsme vybrali dle možností, bohužel z druhé strany stanu tu s námi dnes spí kámen. Zatím mu říkám Jáchym, ale možná dostane přezdívku, pokud bude v noci zavazet. 

Uff, takže nakonec dnes opět náročné, pršet má celou noc, snad to bude ok. S takovou smůlou je těžké udržet dobrou náladu, kdyby aspoň nepršelo, ale s tím  nic nenaděláme. 

 

Norské toulání – den 7.

Po tom, co jsme přežili noc v našem nejlepším, nejlepším, ale vážně nejlepším stanu, jsme vzbudili Frantíky, kteří spali v boudě, a společně mlčky posnídali. Tedy oni i my jsme si povídali, ale jen spolu, vlastním jazykem. Nakonec proběhlo i pár vět v angličtině, pochválili jsme si další plány (ten jejich teda nic moc) a oni vyrazili. My dobalili krosny, dokončili ranní hygienu a do čtvrt hodiny jsme vyrazili za nimi.

Došli jsme je asi po kilometru, kde si Frantíci plánovali další cestu. Chtějí se odpojit a jít přes vrchol. My ale dokončujeme náš výlet okolo celého jezera.

Jižní část cesty byla o malinko delší a také náročnější, museli jsme zdolat tři místa za pomoci řetězových lan, což s krosnami není žádná hitparáda.

Po příchodu k autu v Å jsme se museli odměnit výbornou kanelsnorr.

Teda to byla odměna hlavně pro Týnu. Mají je tu úplně obří a taky podle toho i stojí. Zároveň jsme řešili problém vlhkých nohou. Cesta u jezera byla tak blátivá, že nám oběma promokly pohory. Nezateklo do nich, jen se prostě voda procucala dovnitř. Možná to tak nebylo, ale já si to myslím. Každopádně kalhoty jsme měli oba mokré až po lýtka a ponožky durch. S tím ale moc nenaděláme. Pohory bude potřeba vysušit, ještě nevíme jak. 

Vyrazili jsme cestu zpět na sever (jinam se taky z Å jet nedá).

Já musel napravit chybu, kterou jsem včera spáchal v Anita’s Sjømat. Koupili jsme si totiž burger s tradiční plackou, ale až potom jsem zjistil, že mají i uzeného lososa. A toho jsme si dali dneska. Výborný a rozhodně lepší než ten včerejší, i když už ten byl skvělý.

Potom jsme vyrazili dále. Vyzkoušeli jsme naše štěstí a pokusili se probádat náhodné místo. Vybrali jsme si městečko/vesnici Sund. Ale nečekaně jsme štěstí neměli a nenarazili na nic zajímavého. Teda vlastně to trochu kecám. Úplně na konci jsme našli toto.

Ze Sund jsme pokračovali do Leknes, ale vzhledem k délce cesty jsme měli spoustu času na přemýšlení a zařadili jsme ještě jednu mezizastávku do vesnice Vikten, kde se již od poloviny dvacátého století nachází první (umělecký) sklář na Lofotech. Čekali jsme klasickou ukázku umění s možností nákupu, co jsme ale vůbec nečekali byla otevřená dílna, kde jsme mohli pozorovat skláře přímo u práce. Pece v okolí měly aspoň 1 000°C, a tak bylo opravdu hezké teplo.

Se zaujetím jsme sledovali proces výroby vázy od začátku do konce. Samozřejmě možnost nákupu zde byla také a cena se pohybovala od 3 000 NOK po 400 NOK. Větší nebo menší cenovky jsem neviděl. Rozhodně ale veliké překvapení.

Ve Vikten jsme si ještě prošli krásnou pláž s velkým množstvím racků (mají tu mláďata) a ptáků a oranžovým zobákem, což nevíme, co je zač. 

Vlny zde byly kouzelné.

Poté jsme se vydali na cestu do Leknes, opět doplnit zásoby a zpět na vyhlédnuté místo na pláži. Bohužel i dnes panuje výstraha ohledně silného větru. Celou cestu se auto ani nehlo, ale jakmile jsme přejeli most, kde byla cílená pláž, začalo foukat tak, že jsme museli vycouvat. Další noc v prudkém větru už prostě nedáme. Sice jsem našel krásně místo, které by mohlo být ok, ale nějak jsme v tu chvíli neměli vůbec sílu s živly bojovat. Nasedli jsme do auta a jeli zpět.

Vzhledem k tomu, že jsme blízko pláže Kvalvika, je parkování obecně problém. Dokonce i Noři zde mají různé cedule s tím, že parkování je za 100 NOK na den. Našli jsme si proto kemp a jeli k němu. Přivítala nás otevřená planina, kde tu a tam obytňák nebo dodávka upravená na kempování. Zjistili jsme si cenu, ale tady spát nemůžeme. Rezignovaní se vracíme do kempu Skagsanden beach, kde jsme spali 5. den a kde mají kuchyňku pro stanaře. Po příjezdu se hlásíme na recepci, ihned jedeme vybrat místo a stavíme stan. Zde v podstatě ani nefouká. V kuchyňce jsme opět hodinu a vaříme baštu, poté chystám spaní a Týna krosny na zítra. To už tu pláž prostě musíme zdolat a hurá pryč. V tuto chvíli už ležím ve stanu, ještě nás čeká čištění zubů a tak, nicméně najednou fučí a prší. Možná poslední dobou zním negativně, ale ty emoce jsou opravdové. Prostě každou chvíli prší a nedá se tomu utéct. Jenže ono je to tu asi normální. Jak říkají Noři, není špatného počasí, jen špatného oblečení. Ale jak říkám já, do krosny tři bundy nenarve š… 

Norské toulání – den 8.

Možná to nebude vše tak zlé, anebo je to tím kempem. Ráno se budíme do luxusního sluníčka. Ve dvojspacáku je nám teplo a ven se nám nechce. V noci byl pořádný vichr. Něco z toho už umíme zaspat, ale některé poryvy nás prostě vytrhnou ze spaní. Naštěstí je světlo, a tak hned vidíme, jestli nám stan padá na hlavu nebo ne. Zatím drží, je to borec.

Po tom, co jsme se konečně donutili vstát, jsme rovnou stan sbalili. Je to jednodušší a hlavně neprší, což nevíme, jestli nebude za hodinu, takže pro jistotu. Po snídani – kaše s banánem a hroznovým vínem – jsme si ještě dali sprchu. Jsme v tom dobrém kempu, tak co. Pak už jen dobalit vše do krosen a hurá do akce!

Vyrážíme opět po stejné silnici, jako jsme jeli už mnohokrát, a přes ikonické mosty (fotku nemáme, protože zde není, kde zastavit). Projíždíme přes Fredvang a hledáme parkování. Úplně první (a taky pěkně daleko pěšky) je prázdné. Dobré znamení pro nás. Pokračujeme dál. V podle plánu záložním parkovacím místě stojí dvě dodávky, ale asi bychom se vmáčkli. Na hlavním je bohužel plno. Tedy plno nebylo, asi bych se do druhé řady vešel, ale auto je z půjčovny, takže ne. Nakonec parkujeme vedle jiných dvou dodávek. Místo super. Během výšlapu ještě vidíme, jak vedle stojí někdo a auto má docela do cesty, no aspoň na tohle jsme štěstí měli. Počasí se zatím drží a ještě nepršelo.

Vyrážíme na cestu. Kvalvika je asi 2 km daleko. Cesta je krásná, žádné umělé schody a jelikož jsme v Nasjonal parku, tak jsou zde cedulky, které nás upozorňují na zákaz dronů a povinnost se držet stezky.

Cesta nám utíká svižně. Potřebujeme se dostat do průsmyku a pak zase dolů na pláž. Dokonce při výstupu musím zastavit a sundat jedno triko. Po cestě potkáváme i skupinky v obou směrech, my jdeme na těžko, což bylo ok, při sestupu náročnější. Celkem 2,7 km jsme zdodali za 1:38 hod.

Docela pěkné, vzhledem k převýšení, a to včetně procházky po pláži. Kvalvika Beach je prostě nádherná a né nadarmo je to velká celebrita mezi výlety v okolí.

Postavili jsme stan a dali oběd (v tomto pořadí) a kupodivu pořád ještě neprší.

Ono by dle předpovědi ani nemělo, ale my víme, že pršet bude, že jo… Zatím jsou na pláži jen dva další stany. Místo nám schválila i trojice ovcí, přičemž nejmladší ocenila kvalitu uzlu napínacího lanka. Prý chutná výtečné. Nevíme, nezkoušeli jsme.

Nad pláží se tyčí vrchol Ryten, který jsem už v roce 2018 navštívil. Nebudu napínat, vylezli jsme tam i zpět za 2:33 hod, celkem 4,7 km.

Vzdálenosti to nejsou nijak veliké, ale rozdíl mezi pláží a vrcholem je 540 výškových metrů. Hlavní atrakcí Rytenu je tento kámen.

Doporučuji se podívat i na Google, jaké kraviny někteří zkouší. Za mě je pověsit se na kámen až moc nebezpečné, takže aspoň takto.

Nakonec i Týna (z naší dvojice je to manager bezpečnosti) naznala, že „to není zas tak špatný“.

Cesta dolů nám utekla. Jelikož je oblast podmáčená, je zde hodně dřevěných dálnic. Chodit po nich je zábava, horší je se s někým vyhnout. Bohužel zde nikdo nechce hrát hru „obejdeme se a snad nikdo nespadne“ a většinou někdo srabácky uhne.

Pláž jsme si několikrát prošli tam a zpět, užívali si obří vlny (jen z dálky) a jednu při hledání vhodné pozice pro selfie prošvihli, takže jsme měli co dělat, abychom utekli.

Jak je vidět z některých fotek, pláže jsou tu dvě. Hlavní Kvalvika a Vestervika (ono se to tak asi úplně nejmenuje, ale pro představu to je ta dál za útesem). Pokusili jsme se tam dojít, ale vzhledem k lehkému deštíku vše klouzalo a cesta tam je pro odvážlivce. Nedošli jsme až do cíle, ale naopak jsme našli tuto velmi inspirativní díru (?).

Na mapy.cz je značená jako turistická útulna, ale je to něco mnohem víc. Historii toho místa neznáme a až bude internet pokusíme se něco zjistit. Nicméně je tam možnost přespat pro minimálně dva lidi, místo je velmi inspirativní a bohemské? Těžko se to popisuje. 

Odpoledne jsme taky zvládli kafe a čaj s naprosto luxusním vyhledem na moře. Ten ale zůstane jen pro nás, protože fotka jej nezachytila. 

Na večeři jsme si dali luxusní směs, kde hlavní roli měl bulgur, tuňák a sušená rajčata (hehe – olej).

Teď už odpočíváme a dle předpovědi by o půlnoci mělo být jasno. Možná ještě zkusíme vylézt ven a podívat se po  okolí. 

Norské toulání – den 9.

Dnešní den nemohl mít lepší začátek. Teda kecám vlastně mohl a o dost. Už v noci jsem se párkrát probudil a převalil na druhý bok, spalo se mi nějak těžko. Ráno jsem zjistil proč. Je to tedy zatím nepotvrzená hypotéza, ale nejspíš mám píchnutou nafukovací karimatku.

Nicméně, když už mi zima (od země) nedala spát, vyrazil jsem ven ze stanu. Bylo půl osmé, Týna trochu protestovala, ale nakonec mě pustila a ležela dál. Bohužel jsem si s sebou nevzal telefon, takže fotku Kvalviky z čtvrtiny zalité sluncem si musíte jen představit. Šel jsem až na kraj pláže a koukal na vlny, jak se přílivem posouvají vždy o kousek dál a dál, až nakonec musím velké vlně couvnout já a tak pořád dokola. Po nějaké době se za mnou přidala Týna. Vlasy jí vlály všude okolo hlavy, jak foukalo, ale na tom sluníčku nám prostě bylo krásně. Lofoty se začínají loučit a i nám je smutno. Vrátili jsme se do stanu a tady je fotka aspoň Kvalviky z půli zalité sluncem.

Pokusili jsme se udělat si snídani venku, ale silný vítr nedovolil hořáku provádět svoji činnost. Takže bylo vaření v předsíňce, což je v pohodě. Jsme rádi, že smrádek z bot a ponožek není hořlavý. Jinak rýžová kaše s banánem a jablkem je prostě mňam.

Moc se nám z té nádherné pláže, na kterou svítí sluníčko (my ho vidíme, není za mrakama a úplně pálí do obličeje!), nechce.

Ale už nemáme, co bychom tady prováděli, a tak velmi pomalu balíme stan, krosny a loučíme se.

Svižným tempem se vydáváme zpět do sedla. Nohy nás už po těch nastoupaných kilometrech docela bolí, ale prostě jdeme krok za krokem, jednou za čas se otočíme a rohlédneme.

Odtud se nám odchází těžko. Zároveň, bych i napsal, jak rychle jsme sešli zpátky, ale bohužel jsem hodinky vypnul, až po tom, co jsme ujeli kilometr v autě. Hups. Ale teda i s tím je to 1:07 hod. A ještě k tomu jsme včera na parkovišti úplnou náhodou objevili kešku, kterou jsme ale nezalogovali, protože „to uděláme zítra“. No, neudělali.

Jo, a tady je fotka těch mostů, co jsme nepořídili včera. 

Z parkoviště jsme vyrazili zase do Leknes, tentokrát naposledy. V REMA 1000 jsme vrátili plastové lahve (mají je tu zálohované za 3 NOK na láhev a 2 NOK na plechovku) a naposledy dokoupili zásoby. Zajímalo by mě, co si prodavač myslí o nákupu 1 malá cibule, 1 žampion, 1 rajče, plechovka tuňáka a krabička fazolí. 

Z REMY jsme dodali živiny i Swiftíkovi, aby měl za dobrou cenu plnou nádrž, přeci jen tankování u letiště na severu bude v neděli dražší. Dál jsme pokračovali směrem na Svolvær, ale nemáme v úmyslu tam dojet.

Jedeme starou cestou, tedy mimo E10, která je páteří celé silniční sítě Lofot (a Vestrál). Po cestě si dáváme oběd. Poprvé během cest nejíme v autě nebo schovaní pod altánem, ale jsme jen v tričkách na pláži. Je nádhera, jak nás sluníčko umí zahřát, když se počasí trochu chce. Po jídle jedeme dál a přijíždíme do Henningsvær. 

Zde bereme parkování na hodinu a půl a procházíme si město. Jsme šokovaní, jak turistické město to je. Přirovnávám to k Mikulovu, ale přeci jen jeho hoooodně severské verzi. Na konci města jsou bunkry, asi z druhé světové. Obchůdky atd. míjíme a jdeme tam. Pěkná vyhlídka, bunkry moc nevidíme, pravděpodobně už je dobyl čas.

Pokračujeme dále a jdeme se podívat na fotbalové hřiště umístěné na jiném ostrově. Vypadá to dobře, trávu mají umělou a pravděpodobně vyhřívanou. Fotka by byla krásná z dronu, ale ten nemáme.

Procházíme zbytek ostrovů, fotíme se na mostě a jdeme se nechat polapit turistickými lákadly.

Na třetí pokus nacházíme kavárničku, která má otevřeno jen 2 měsíce v roce. Dáváme si naši poslední lofotskou kannelsnurr a taky premiéru její pistáciové verze. Jsme spokojení. Pěkná sladká tečka.

Jelikož dnes ukončujeme asi úplně vše, přeparkovali jsme auto a jdeme zdolat naši poslední vyhlídku. Škrábeme se nad Henningsvær, a myslím, že to máme za něco přes půl hodiny. Hodinky už se drží jen zuby nehty na 5% baterie, takže nenahrávám. Co se týče vyhlídky, nejdeme na hlavní vrchol, ale na výhled z kopce. Nahoře je ještě uměle vytvořené jezero, takže vlastně takový rybník, kde děláme blbosti.

Pak se přesouváme na vyhlídku.

Ta první není správná a musíme o kopeček vedle, tam pořizujeme dokumentační foto a hurá dolů.

Bohužel odbočujeme malinko špatně a jdeme docela nepříjemným srázem, dokud se nenapojíme na stejnou cestu, kterou jsme přišli.

Po cestě ještě sledujeme horolezce na hlavním vrcholu. Zřejmě je v Henningsvær nějaká lezecká škola. 

A ještě tuhle fotku nemůžu zapomenout. 

Zpátky v autě vyrážíme na pláž Rorvika, kde už jsme spali. Přijíždíme pozdě a máme problém najít místo pro stan. Všude plno a tam, kde jsme byli minule, je tak trochu blátivá louže. Nakonec vytváříme nové. Poleháváme dost zeleně, ale jsme v povolené zóně, takže přípustné ztráty.

Vaříme opět venku, ale tentokrát si sluníčko užíváme plnými doušky. Dokonce jsme si dnes koupili i pivo, takže opravdu pohoda. Sedíme skoro až do devíti. Podle světla se už dávno neorientujeme a denní dobu dodržujeme spíše z vlastní vůle. Kdybychom vyrazili na výlet o půlnoci, problém to nebude. Potom jsme ještě sbalili krosny do kufru. Teda jako nachystali věci do kufru auta tak, jak si je dáme do krosen. První stejně musí stan a ještě potřebujeme dost věcí na jídlo ráno. Spát jdeme asi v 11. Vstávat bychom měli tak, abychom byli před 12:00 na letišti, kam máme cestu 3  hodiny. 

Norské toulání – den 10.

To, že ráno odlétáme se na mně nějak podepsalo. Nebo to byla noc na vyfouknuté karimatce (hypotéza nevyvrácena, takže to tak asi bude). Každopádně jsem se vzbudil nějaký přednaštvaný. Kdo by taky nebyl o tři čtvrtě na 7. Vyhrabali jsme se ze spacáků a sbalili je, potom i karimatky a vyndali věci ze stanu. Nakonec sbalili i stany a vše bylo uklizeno. Věci jsme nanosili do auta a zbývala už jen taška se snídaní. Uvařili jsme na kameni s výhledem a slupli to.

Toto je poslední lofotská snídaně a pláž. Zajímalo by mě, jestli se sem ještě někdy podíváme.

Teď už nás čeká tříhodinová cesta až do Evenes na letiště. GPS píše dojezd 11:43. To se mi moc nelíbí, a tak s jednou malou zastávkou a včetně tankování před letištěm přijíždíme 11:30. Týna během jízdy fotí…

…a fotí…

…a fotí… 

…a fotí…

…a fotí…

…a fotí…

…a fotí…

…a fotí vše, co z auta vidíme. 

Auto parkujeme na stejném místě, kde jsme se potkali poprvé. Loučíme se. Symbolicky otíráme palubní desku a sedačky, aby nebyly špinavé. Poslední zamknutí a čau. Jdeme do letištní haly a čekáme frontu na Hertz. Tam jen odevzdáváme klíče a to je vše.

Teď máme tři hodiny čekání. Sedíme před letištěm a obědváme. Po jídle se jen dál poflakujeme. 2 hodiny před letem odevzdáváme krosny, je zde self-check in, takže přijdeme k automatu, vyjede visačka pro bagáž, nalepíme a odevzdáme. Snad se s nimi setkáme zase v Olsu. Čekání je děsně dlouhé a to to jsou jen dvě hodiny. Security bez problémů a přesně na čas nasedáme do letadla.

Let v pohodě, malé turbulence v mracích, ale žádná hrůza a dokonce ani mimina na palubě nebrečí. Aby toho nebylo málo, a dostáli jsme našemu jménu, pilot nám dává před přistáním informaci, že v Oslu je 22 °C, což pro nás není změna, to dnes bylo i na Lofotech a že jsou zde přeháňky. Paráda, už nám dlouho nepršelo.

Na letišti jsme v davu došli k vyzvednutí zavazadel. Naše byla na konci, ale nedivíme se. Odevzdávali jsme je brzy. Poté jsme vyrazili na vlak. Jejich „české dráhy“ se jmenují VY. Máme možnost i letištního expresu, ale na to, že je jen o pětinu rychlejší, je mnohonásobně dražší. To nám nevyhovuje a jdeme na nástupiště. Vlak je úplně neuvěřitelně tichý, zřejmě plně elektrický. Odjíždíme o 2 minuty později, ale byli jsme o tom včas informováni. Sice norsky, ale něco jsme pochytili.

Až při příjezdu na hlavní nádraží a při cestě z něj mi došlo, že jsme v hodně velkém městě. Po těch Lofotách jsem jako „velké“ čekal třeba něco jako nádraží v Olomouci (nějak jsem prostě nepřemýšlel), jenže Oslo má tak trochu 650 tis. obyvatel a je hodně moderní. Ještě k tomu jsme po cestě na ubytování šli kolem Oslo Spektrum, což je asi koncertní síň, kde má dnes koncert Dua Lipa (neznáte? Já taky ne, jen to jméno, písničku žádnou). To ale znamenalo, že všude kolem byly tisícové fronty. A asi fakt nekecám, když říkám, že tisíce.

Zároveň je naše ubytování asi 1,5 km od nádraží a jak jinak než, že začalo pršet. Zastavili jsme, nahodili bundy, ale nemělo to smysl, byla to průtrž mračen a jediné, co zůstalo suché, muselo být pod nějakou střechou. Klíč jsme si tu vyzvedávali v místním obchůdku JOKER, který je otevřený i v neděli. Je to taková síť večerek, co mají skoro pořád 24/7. Paradoxně v týdnu tak nemají, ale víkendy ano. Pak jsme konečně dorazili do našeho domečku. Lilo tak, že fotku ze zahrady nemám. Napravím zítra a zároveň nemám ani fotky zevnitř. Všude totiž leží věci z krosen. To snad taky ještě napravím. Minimálně při odchodu. Ještě jsme skočili na nákup. Jelikož v neděli jsou všechny obchody zavřené (myslím, že to mají podle prodejní plochy), šli jsme do Jokera. Na večeři už jsme nechtěli čekat, a tak jsme dali za vděk kebabu. Pochutnali jsme si, dneska si to zasloužíme. Stejně tak jsme si zasloužili tu dlouhou a horkou sprchu.

Předpověď na zítra hlásí bouřky, asi od 11 do 12. Ale do 12 večer. Super, prostě déšť všude, kam položíme nohu. 

Norské toulání – den 11.

Dnešní ráno jsme si v porovnání se stanem dost užili. V noci byla sice tma jen asi 4 nebo 5 hodin, ale to už jsme spali a ráno už bylo světlo. Navíc má náš byteček rolety, takže jsme si udělali tmu sami, jak jen to šlo. V Jokeru jsme včera nakoupili jogurty na snídani, nechtěně to byly mléčné rýže, ale ty já rád, takže nečekaný bonus. Ráno jsme na sebe nahodili letní oblečení a vyrazili. Musíme zpět k hlavnímu nádraží. Cestu volíme malinko jinou a jsme úplně udivení urbanismem Osla. Mě moc zaujala malá úprava docela nehezky (a případně děsivě) vypadajícího podchodu pod silnicí.


Takto to má rozhodně lepší dojem a pro místo, kde světlá část dne může mít treba jen 6 hodin, je to rozhodně super volba.
Na nádraží jsme hledali bankomat, bohužel neúspěšně, protože ten, co jsme našli má nejmenší výběr 500 NOK (necelých 1 200 CZK). Tolik určitě nepotřebujeme, zde je možné platit kartou úplně všude, ale právě se chystáme na free tour Osla a bylo by dobré našeho průvodce odměnit. Sraz máme před nádražím u sochy tygra, protože někdo kdysi označil Oslo jako tygra. A Oslo si tu přezdívku nechalo líbit. Naše průvodkyně se jmenuje Gabriela a je původně z Polska. Byla tu rok na bakaláře, potom nějaký čas ve Skotsku a sem se rozhodla vrátit.
Prohlídka je rozhodně skvělým začátkem, jak poznat takto živé město. Dozvěděli jsme se základní historii i politiku a hlavně o všech důležitých místech jak pro orientaci, tak pro další pohyb. Vše podané skvělou angličtinou. Jak jsem psal, papírové peníze se tu nenosí, a tak i na konci free tour vytáhla Gabriela terminál pro možnost dobrovolného příspěvku. Rozhodně zasloužený a ještě jednou díky.
Teď už je plán na nás. Jelikož venku prší, rychle jsme se podívali k parlamentu…

… a ke královskému paláci, kde probíhalo střídání stráží.


Nasledovala městská část Aker Bryge, kde momentálně sedíme v kavárně, abychom se vyhnuli lijáku venku.

Skořicový „zamotanec“ jsme doplnili jeho bráchou s příchutí kardamomu. Mňam a k tomu teda čaj a kafe, aby se to hodilo.

Teď musí přestat pršet, abychom mohli vyrazit dále. Tak aspoň plánujeme kam dál.
Kanelbolle nás inspirovala. Došli jsme zbytek Aker Bryge a všechno moderní umění nám začalo dávat větší smysl (Ne). Je tu úplně všude. Kam se člověk podívá, tam je socha. Opravdu všude od úplných příšerností (samozřejmě krásných a my tomu jen nerozumíme) až po opravdu slušně vypadající kousky.

Bohužel jsem se ještě nepřepnul z módu „fotím kopce a výhledy“ do módu „fotím divné sochy a město“, tak mám fotek jen málo.


Ale na každém kroku se něco děje. Je tu velké množství lidí a všude je něco k vidění. Z Aker Bryge jsme zamířili zpět k nové radnici, kterou jsme už viděli na free tour. Prošli jsme si zobrazení norské mytologie, která je dost zajímavá.


Potom jsme se posunuli dál do bývalé pevnosti (tedy ona je dnes stále vojensky a policejně využívána, ale ne k původnímu účelu).

A hlavně se kochali výhledem.

Potom následovala budova opery, která tvarem připomíná ledovec.

Zároveň je konstruováná tak, aby bylo možné se podívat až na střechu, kde je opět výhled. Sice nás bolí nohy, ale výstupy nahoru a dolů už máme natrénované.


Kolem množství dalších soch jsme se dostali až k původnímu místu dnešního setkání a já si konečně vyfotil Oslo – Tygra (včetně caparta, co si tam nutně musel odložit koloběžku).


Pokračovali jsme proudem lidí a došli ke katedrále.

Velmi střídmě vyzdobená s hodně bohatým stropem.


Před katedrálou se nám ještě zalíbila socha z kovaných růží, ale zamrazilo nás, když jsme si připomenuli, že se jedná o jednu z památek na červnový útok z roku 2011, kdy po střelbě a bombovém útoku zemřelo 77 lidí. Každou růži dodal jiný kovář z celého světa jako vyjádření solidarity.


Po chvíli jsme pokračovali dál a narazili na velmi hlučné místo. Nakoukli jsme a našli, řekněme tržnici, se všemi možnými kuchyněmi světa. Od Korei, Vietnamu, přes čínské knedlíčky a kuřecí křídla až po burgry všeho druhu. Bohužel vše dost drahé a zrovna nebyl čas na oběd. Moc se mi tam odtud nechtělo, zato peněžence ano.


Potřebovali jsme chvilku klidu a vyrazili mezi zachovalé uličky, které se nepodřídily moderní architektuře Osla. Věděli jsme o dvou a obě byly plné malinkých dřevěných domečků v jednoduchých barvách.


Některé z nich stále obydlené. Nakonec jsme zamířili do parku a postupovali proti směru řeky Akerselvy. Jelikož toto byl plán Týny, dost mě překvapily vodopády. Co je horší, je, že vodopád = kopec. A když voda teče z kopce dolů a vy jdete proti proudu, tak to je šlapání kopců nahoru!

Ale nějak jsme to zvládli. Postupně jsme střídali levou a pravou stranu a procházeli mosty.


Na lavičce jsme dorazili svačinu a shodou okolností to byl přesně 22 222. krok tohoto dne.

Uf. Docela ranec na to, že v Brně mám někdy jen kolem 8 000.


Mimochodem je osm večer a já mam teď 29 300. Vysvětluje to, proč nás bolí nohy.
Zpátky domů jsme se svezli metrem (relativně drahé, ale počítali jsme s tím). Provedli jsme rychlý nakup v REMA 1000 a nákup zeleniny v asijsko-arabském obchůdku o třetinu levněji a hurá domů. Konečně. Na večeři naše norská klasika.


Na závěr ještě pár fotek bydlení, jak jsem včera slíbil.


Venku je prostor pro posezení a grilování, ale to by nesmělo pořád pršet.

Chodbička se záchodem. A sprcha, ale tam se suší věci, takže bez fota.


Kuchyň.


A hlavní místnost (foceno tak, aby bylo vidět, co nejméně bordelu z krosen).


Teď ještě doladit plán na zítra a hlavně si odpočinout!

Norské toulání – den 12.

Dnes jsme vstali stejně jako včera. Na stan už jsme docela zapomněli a přešli jsme na luxus postele. Škoda, že dnes to bude naposledy a pak zase dvakrát stan. Na to nepohodlí jsme zapomněli tak, že máme naopak problém s tím, že postel je až moc měkká. Takže nás po tom tahání krosen a šlapání kopců začala bolet bedra až ze spaní. Respektive asi oboje, ale dokud byl stan, tak jsme se drželi. 

Ráno jsme zahájili snídaní v lívancovém stylu. Teda původně to měly být lívance. Dva velké lívance na celou pánev, ale ta naše pánev už nějakou dlouhou chvíli neviděla teflon, a tak se stalo, že jsme měli lívancové trhance. Spolu s jogurtem a borůvkami super. 

Namísto v 10 jsme nakonec vyrazili až o půl jedenácté. Vyrazili jsme z bytu a směřovali na autobusovou zastávku (samozřejmě zase pršelo), odkud jsme jeli na poloostrov Bygdøy. Zde je Norsk Folkemuseum, tedy veeeeliký skanzen s historií Norska po několik století. Přijeli jsme na 11 hodin a naštěstí rychle koupili lístek (za 180 NOK na jednoho), abychom stihli komentovanou prohlídku. Prováděl nás Bolek z Polska v tradičním norském oblečení. Prý se dnes podíváme na to nejlepší pro ty nejlepší. Jeho výklad byl naprosto legendární a hodina s ním nám utekla velmi rychle.

Kromě velmi dobře naučných informací nás zahrnoval zajímavostmi, které bychom jinde nezjistili. Díky Bolku!

Během prohlídky jsme také viděli jedno z velkých lákadel muzea a hlavně opravdu důležitý kousek norské historie. Kostel Gol Stave. Který sem byl přesunut někdy na konci 19. století. Opravdu přesunut. Na jeho původním místě ho kousek po kousku rozložili, nahodili na sáně a postupně dalšími prostředky dopravili sem, kde ho znovu postavili. O kostel se stále pečuje původním postupem a kostel je stále funkční. Konají se zde mše, svatby i křtiny. A ten kostel je asi z 13. století (možná dřív, ale přesný datum si už nepamatuji). 

Kromě této zajímavosti jsme viděli mnoho staveb a postupnou evoluci jak v kvalitě, tak v majetku jejich vlastníků a tedy i obsahu.

Většina staveb je sem přesunutá a pouze pár z nich je postavených nově tak, aby sem mohli návštěvníci a aby mohli vidět, jak vše funguje. 

O vysvětlování se ostatně stará poměrně velká skupina animátorů. Co nás naprosto šokovalo, byla ukázka školy. Čekali jsme ukázkovou místnost, nikoliv paní učitelku s plnou třídou žáků v původním oblečení. 

Ti, kteří přiběhli během naší návštěvy, dokonce dostali pořádný sprduňk za pozdní příchod. Ostatně během prohlídky jsme potkali například i pekařku tradičních placek, zlatnici/klenotnici i s pomocnicí, babičku v kostele nebo hudebníky. 

Celý skanzen tak působí až neskutečně živě a člověk má pocit, že prochází kousky historie zaseklé v dané době. Například i mladá slečna (určitě pod 20) si v klidu nabrousila kosu a začala séct svah. Rozhodně doporučujeme k návštěvě.

Dáváme 6 z 5 bodů. Cena je totiž docela směšná, jelikož jsme v muzeu strávili více než 4 hodiny a to jsme zhruba od poloviny přestali číst popisy důkladně. Bylo toho opravdu hodně k vidění. 

Jo a taky jsme si dali jejich typické wafle. Jedny s marmeládou (pro jistotu) a jedny s jejich klasickým hnědým sýrem. Ti, kteří ví, co to je, ví, proč jsme si dali dvoje :). 

Ze skanzenu jsme MHD přejeli k Vigelantsparken. Pan Vigeland byl umělec, který se celý život snažil vytvořit to nejlepší možné dílo. A díky tomu byl velice, ale velice plodným sochařem.

Nakonec se mu povedlo dohodnout se s městem a celou svoji sbírku daroval městu. A to za dvou podmínek. První byla penze po zbytek života a druhá, že jeho celoživotní dílo bude vystaveno. Proto vznikl tento park s těmito sochami. My mu pracovně říkáme park „s divnými sochami“ a za nás to sedí. 

Jedním z nejznámějších kousků je tento. 

Ale i ostatní rozhodně stojí za to. 

Pan Vigeland rozhodně rád sochal muže i ženy všech možných věků. A hlavně mimina. 

Jeho největším dílem je monolit ve středu parku, který se skládá z přibližně 200 lidských těl. Vše by mělo znázorňovat koloběh života (ale znázorňuje to jen lidi v divných pozicích). 

Z parku jsme se pak prošli kolem univerzity. Chtěl jsem nakouknout dovnitř, ale přes léto je možné dostat se dovnitř jen s kartou. Navíc zde už nejsou studenti, mezi které bychom se mohli schovat. Naprosto bezdůvodně jsme se pokusili najít matematický institut (mrk mrk, Máďo), ale tak úplně se to nepovedlo, protože nemůžeme dovnitř. Kampus ale vypadá skvěle, hlavně proto, že vše je koncentrované v jednom místě. 

Zpět jsme šli kolem několika studentských kolejí, vypadaly velmi dobře a zde už byl vidět nějaký ten pohyb. Studovat se tu dá asi dobře. 

Od univerzity jsme se přesunuli asi 3 km do Mathallen. Pro můj nos to bylo nejhezčí místo zatím. Jedná se o něco jako tržnici, kde se v různých stáncích prodává vše od masa, přes sýry a ryby až po hotová jídla. Ceny skrz strop (dražší než jedna noc ve stanu pro dva na severu) a na nás doma čekají těstoviny s lososem, ale i tak to bylo velmi okouzlující místo.

Venku nás ještě zarazilo tohle malé parkoviště pro miláčky. Zajímavé.

Pak už jsme unavení šli domů. Dle hodinek 18 a půl km. Ještě pár dnů a už bych se ve městě začal orientovat. Musím říct, že vzhledem k množství různé zeleně, inteligentním řešením dopravy a parkování atd. bych si dokázal představit zde žít (s norským platem). Samozřejmě poznat město není jen o prvním pohledu. Ale rozhodně nás okouzlilo. Co mohlo být, kdyby nebyl COVID a my realizovali náš plán s Finskem, se  nikdy nedozvíme. 

Norské toulání – den 13.

Dneska se loučíme s bytem. Poslední noc v něm byla ok. Nevím, jak jinak to hodnotit. Prostě se spalo dobře, ale matrace je opravdu docela měkká, a i když se nám místo moc líbí, jsme tak nějak rádi, že odcházíme. Ono to celé zní nějak negativně. No, prostě dneska je konec a bylo to super. Popravdě, na pár dní v Oslu velké doporučení, protože to bylo nejlevnější ubytování.

Na snídani byly v plánu opět lívance. Tedy variace na ně. Protože další boj s pánví jsem vzdal předem a měl v plánu vytvořit trhance mícháním. Nepovedlo se. Vznikla spíš taková sladká mícháná vajíčka s vločkami. Ovšem s jogurtem dost chutné a zasytilo nás to na dlouho. Ubytování jsme opustili v 11 a odevzdali klíče.

Zamířili jsme zpět kolem naší Remy do metra. Nasedli a jeli několik zastávek, vystoupili, opět nastoupili, tentokrát na autobus a vystoupili před kempem. To bylo easy. Kemp povoloval check-in pro stany až od 13:00, ale nechal nás ubytovat se už o půl 12. Stanů stejně není moc, takže prý ok.

Našli jsme si svoje místo a stan postavili. Konečně jsem si vzpomněl včas a celé to natočil. Výsledkem je 6 vteřin, které se natáčely 6 minut. Jsme už pěkní rychlíci.

Krosny jsme bezpečně umístili do stanu a vyšli zase ven z kempu. Naším cílem je Holmenkollen. Ale abychom ještě vyzkoušeli jednu z velmi typických věcí, museli jsme nejdřív do Circle K (benzínka) na párek v rohlíku! 

Po sváče jsme pokračovali. K Holmenkollen sice jede nějaké MHD, které by nás přiblížilo, ale snažíme se šetřit (aby bylo na párek 🙂 ). Jedna jízda pro dva je asi 180 Kč (to je 2x 2 párky) . Jdeme necelou hodinu, protože je velké parno a často zastavujeme na pití vody. Zároveň na mě padla dost únava, takže se táhnu jako hlemýžď. Výsledek je ale dost okouzlující.

Skokanskou věž obcházíme a jdeme kousek níž, kde je vstup do lyžařského muzea.

Vstupné je skoro stejné jako do lidového muzea včera, ale součástí je volný vstup na věž. Muzeum pečlivě procházíme a necháváme si věž na závěr. Velmi zajímavé byly příběhy o dobývání severního pólu.

Jak může něco takového zvládnout člověk sám mi připadá naprosto nepochopitelné.

Šikmým výtahem jsme vyjeli nahoru a kochali se výhledem na sportovní areál a město.

Je zde biatlonová střelnice (není vidět) a finiš lajna. Místa, i když bez sněhu, Týna dobře poznává z televize. Výhled z věže je super.

Dokonce zde za velmi výhodnou cenu (Ne) může člověk sjet dolů po laně. Jen 700 NOK na osobu.

To my nechceme a tak si užíváme výhled z vršku. Za tohle místo je Týna rozhodně jednička!

Z Holmenkollenu jsme po nebo kolem jezdeckých drah vyrazili dál. Byli jsem docela překvapení, jak areál žije i v létě. Hodně „lyžařů“ trénovalo okruhy a dávali kolečka na kolečkových lyžích. Třeba jsme potkali nějakého norského nástupce po bratrech Boe. Kousek nad tratí je i krásný kostel, kam jsme rychle zamířili a který Marťa málem nevyfotil.

Dál nás čekalo asi 4 km klesání a stoupání. Směřujeme na Vettakollen, který má výšku 419 metrů. A jeho hlavní vrchol Vettatoppen 419. Matoucí? Pro nás taky. Týna vedla, já trpěl a pomalu jsme hledali správnou cestu.

Museli jsme projít část lesem. Správná obuv a zelená barva najednou nějak seply a ze mě spadla veškerá únava (bohužel ji trochu přebrala Týna). Došli jsme na vrchol (Vettakollen) a taky ho přešli asi o 500 metrů. Měl tu být výhled a bylo tam prd. Ani jsme si nevšimli. No, tak snad ten druhý je ten správný. Došli jsme tam a ťukali se na čelo. Také žádný pořádný výhled. Nafotili jsme nějaké fotky a šli dál.

A až potom našli to správné místo. Zde byl konečně výhled a taky několik skupinek lidí, kteří posedávali a kochali se. My jsme také odpočinuli a nafotili, co bylo vidět.

Divili se běžcům do kopce a šli dál. V tuto chvíli už nohy bolely oba. Do kempu jsme se nakonec svezli zčásti metrem a zčásti autobusem. Po cestě ke stanu jsme se zastavili v KIWI (další místní obchodní řetězec) a nakoupili na večeři a poslední svačiny. Ve stanu se nám ale být nechtělo, a tak jsme ještě vyrazili k jezeru. Kvůli jezeru je tu i samotný kemp.

Sedli jsme si na lavičku a tiše si sledovali dění okolo. Je tu i několik českých rodinek, jak jsme zjistili už v kempu. Zajimalo by nás, proč jedou do kempu zrovna sem, pokud netráví čas i turistikou. Ale neptáme se. Nakonec jdeme alespoň smočit nohy, aby se neřeklo.

Voda je překvapivě málo studená (napsal bych teplá, ale to není). Kousek jsme se prošli a hurá do stanu. Teď už odpočíváme. Ještě nás čeká sprcha, ta je v kempu free a vypadá dost dobře. Doufám, že poteče teplá a pak spát. Už teď je čtvrt na jedenáct a začíná  se stmívat.

Norské toulání – den 14.

Spaní ve stanu má jednu velkou výhodu (pokud se o ni postaráte už při stavení stanu), a to, že vás ráno vzbudí sluníčko. Jo, může se stát, že vás vzbudí už v 5 ráno, ale nám se to naštěstí nestalo. Týna využila svých schopností a nastavila stano-budík přesně na 8:30. V tu dobu jsme se začali probouzet a hned vzápětí se stan začal vyhřívat. Naprosto ideální. Tedy ideální asi na 15 minut, pak už byla ta kombinace se spacáky do -3 °C docela vražedná a museli jsme ven. 

Snídani jsme zvládli v kempové kuchyňce. Ještě, že tu je, protože plynovou bombičku jsme museli nechat na Lofotech, ta do letadla nesmí a novou na 2 dny se nám kupovat nechtělo. Naštěstí jsme teda nemuseli. Na snídani nám zbývají poslední dvě kaše. Naštěstí, protože jsme se u snídaně shodli, že doma si ji teď pár dnů nedáme.

Vrátili jsme se zpět do stanu a opět nahodili těžké boty. Dnešní výlet by se asi dal jít v sandálech, ale stejně jsme se přezuli. Máme v plánu obejít jezero Bogstadvannet, ve kterém jsme se včera „koupali“. Teda smočili nohy… Okruh má asi 10 km a je to více méně rovina = na vyklusání. Začali jsme velmi slibně a to zmrzlinou na stejné benzínce jako včera. 

Potom jsme začali s výletem.

Asi po prvním kilometru jsme došli k malému zámečku. 300 leté dědictví místní rodiny, ale cedulí v angličtině nebylo moc, takže nevíme.

V parku jsme si sedali snad na každou lavičku. Už nám to moc nejde (hehe, doslova). 

A dál nevím, jak se o výletě rozepsat. Šli jsme dál, chvíli polem, chvilku po silnici a pak lesem.

Obešli jsme to celé a výlet jsem neměřil. V porovnání s jinými dny prostě velká pohoda a vlastně takové nic extra. Ale procházka je to moc pěkná a věřím, že se tudy norské rodinky prostě jen tak někdy projdou. 

Po návratu do kempu jsme si koupili v Kiwi meloun a „pivo“. Je potřeba trochu doplnit vypocenou vodu. Meloun (i cider) baštíme u vody.

Jsou 4 hodiny a my už nemáme v plánu nic, než jet domů. Dneska odpočinek, ať zvládneme zítra tahat ty narvané krosny. Když bylo vše složené, bylo to jednodušší.

Na pláži jsme nakonec vydrželi skoro 2 hodiny.

Týna si převážně četla, já psal a pak si hrál na mobilu. Dost unavení vedrem (natření jsme 50, tak snad nejsme spálení) jsme došli do kempu, dali si svačinu a dal posedávali u stanu. V 7 jsme začali vařit a pak si pochutnali na posledním norském rizotu z ešusu. Ale umíme to, všichni ostatní, co jsme viděli, jen vaří z předpřipravených jídel z obchodu.

Teď je na řadě sprcha a sbalit stan. Teda jako sbalit vnitřek co nejlépe. Výborná zpráva je, že asi ve 3 ráno má přijít bouřka a déšť. Fakt výborný. Držte palce, abychom i naposledy nebalili v  mokru. 

Norské toulání – den 15.

Tak to je teda den… A dneska trochu jinak:

4:00 probouzím se, zatím neprší, snad to tak i zůstane, bylo by super balit suchý stan. 

7:20 oba už se převalujeme, ale ještě nevstáváme. Ve stanu je sice teplo, ale času je dost. Já na sobě cítím spaní na tvrdé zemi. Z poloviny vyfouklá matrace chrání málo.

7:59 zvoní budík na hodinkách.

8:00 zvoní mobil. Posouvám o 10 minut a koukám do mobilu.

8:10 začínáme se hrabat ze spacáků a schvalujeme si postup, který nás ráno čeká.

8:15 začíná pršet.

8:50 odcházíme ze sbaleného (ale stále stojícího) stanu do kuchyňky. Týna vaří vodu na snídani a přerovnává krosnu. Já se vracím pro stan.

9:10 vracím se se sbaleným stanem. Vnitřní část jsem zvládl sbalit suchou. Vnější je úplně, ale fakt totálně mokrá, když přicházím ke kuchyňkám, tak přestává pršet. Díky… 

10:00 jsme po snídani a chystáme se opustit kemp. Nakonec o hodinu dřív, než jsme plánovali. 

10:29 nasedáme na autobus 32 ve směru Oslo S (hlavní vlaková stanice). 

11:10 jsme na hlaváku a dáváme si poslední kanelbolle a k tomu další variantu s pekanovými ořechy a karamelovým přelivem (tomu jsem nemohl odolat) a dvě cappuccina. Sedíme a odpočíváme, vlak na letiště nám jede za více než hodinu.

12:27 odjíždíme na letiště.

13:00 jsme na letišti. Kontrolujeme, kde je check-in pro odevzdání batohů. Gate zatím nevíme. Jdeme před letiště dojíst zásoby.

13:30 se vracíme do haly, rychle záchod, převléct dlouhé kalhoty a check-in.

13:40 přicházíme na check-in. Je zde velká fronta a trochu zmatek. Čekáme.

14:15 lidé jsou nervózní. Ve frontě jsme se posunuli jen o pár metrů. Odlet je v 15:30, brána zavírá v 15:00. Zjišťujeme, že check-in je zároveň pro Krakov a také let do Budapešťi. 

14:30 wizzair má službu, která dovoluje předností odbavení zavazadel. To nemáme zakoupené. Někteří lidé se snaží předběhnout frontu, protože priority mají, ale nedaří se, protože frontu má i priority. Wizzair očividně nezvládá, kolem fronty běhají zaměstnanci letiště, ale nemají jak pomoci, tak alespoň informují. Dav je nervózní.

14:40 trochu jsme se posunuli, ale odevzdání krosen stále v nedohlednu. Všichni jsou nespokojení.

14:43 přesouváme se do jiné fronty, kde nás postupně odbavují zaměstnanci jiné aerolinky nebo letiště. Pořád čekáme.

14:50 lidé s letem do Krakova panikaří. Někteří ještě neodevzdali zavazadlo a mají jen 10 minut na security. My mezi nimi.

14:58 konečně jsme na řadě. Paní je rychlá, vůbec jí to nezávidím.

14:59 běžíme směr security.

15:01 Týna suverénně předběhla celou řadu k bráně s letenkami. Procházíme, ale je tu další fronta a ulička je dost úzká, zkracujeme to o jednu řadu hada, ale dvě jsou před námi. Lidi mi trochu zatarasili cestu a já se nezvládám procpat. Doufám, že to uteče rychle.

15:02 přichází pán, který letí ve stejném letu a dělal trochu povyk při odevzdávání zavazadel. Ptá se úplně vepředu, jestli ho pustí. Lidé ho pouští. Okamžitě podlézáme zábrany a jdeme dopředu. Omlouvám se, ale chápou to. Na gate je už teoreticky pozdě.

15:04 vše máme připravené, jen to házíme do beden. Rentgen trvá asi věčnost. Naštěstí nejsme náhodně vybraní, ani není problém se zavazadly. Obouváme se a běžíme.

15:08 brána je docela daleko. Přímo sprintujeme a vyhýbáme se lidem. Přibíháme úplně bez dechu do fronty. Týna hledá záchod, aby nabrala vodu.

15:11 procházíme branou, docela vyklepaní. Ještě po nás chtějí občanky pro kontrolu. Nechápeme proč. 

15:20 nasedáme do letadla. Wizzair je kámoš a za výběr sedaček se připlácí, což jsme nechtěli a nedělali ani u Norwegian (ti nás ale dali vedle sebe). Takže máme sedět v řadě 13 a 37. Naštěstí se se mnou slečna mění a sedíme vzadu spolu. Uf.

15:30 polský dost veselý pasažér si sedá o 2 řady za nás. Se všemi se vybavuje, včetně posádky letadla. 

16:00 dostali jsme povolení pro vzlet. Všechno v pohodě. Každý si hledáme svoji zábavu.

16:15 nabídka z menu letadla. Wizzair má výbornou akci. Při nákupu 2 piv dostanete jedny oříšky zdarma. Veselý Polák si kupuje rovnou dvakrát. 

17:00 Dostáváme informaci, že poletíme turbulencemi. Občas to s letadlem hodí, ale jinak docela pohoda.

17:15 přiopilý blbec teď už sedí jinde. Celý let lámanou angličtinou a polštinou obtěžuje člověka, který (chudák) sedí vedle. 

17:40 připravujeme se na sestup. Idiot už zaměstnává dvě letušky a občas i třetího kolegu. Rád by si koupil další pivo, odmítá se připásat. Po zbytek cesty nezavře hubu. Zadní část letadla se neustále otáčí a kroutí hlavami. Posádka s ním asi víc nezmůže. 

17:55 přistání. V celku normální. Možná tím, jak jsme seděli vzadu, tak to s námi dost hodilo, ale v pořádku. Lidem okamžitě začínají chodit zprávy, protože režim letadla možná ani neměli zapnutý. 

17:56 idiot okamžitě telefonuje a chodí po kabině, i když letadlo ještě jede po runway. Z upozornění posádky si nic nedělá.

18:20 jsme rádi, že jsme jeli jiným autobusem z letadla než on a teď už čekáme na batohy. Týna dostává první.

18:40 přicházíme k parkovišti, Fjordík na nás stále čeká zaparkovaný na stejném místě, jen je dost zaprášený. Přezouvám se do botasek a kraťasů. Nasedáme.

18:50 tankujeme u letiště. Další benzinky jsou docela z ruky. Beru půl nádrže, s tím bychom měli dojet.

18:55 vyrážíme. GPS nastavená do Brna, cca 3 a půl hodiny cesty.

19:20 ajo, jsme zase někam přijeli. Na dálnici nás potkávají mraky. V dálce určitě prší. 

19:50 blížíme se k Česku. Jedním slejvákem jsme už projeli, teď je to horší. Po obloze se honí blesky, snižuju rychlost chvílemi až na 60 km/h. Je to dost nepříjemné, stěrače nestíhají.

20:20 přijíždíme do Ostravy a jedeme do Nové Karoliny. GPS nás naviguje. Máme sjet doprava na parkoviště, ale tam je obrovská louže. V koloně objíždíme. Auto, které tím zkusilo projet, má otevřenou kapotu a stojí u něj policie. Další je na trojúhelníku o sto metrů dál. Potkáváme hasiče. My kroužíme podle panikařící GPS a značek.

20:30 našli jsme objížďku a parkujeme.

20:50 oba si pochutnáváme na velkém sendviči ze Subway. Zasloužíme si ho. Kolem nás je miliadra (skoro polonahých) a barevných lidí. V okolí je festival beats4love. Hodně techno hudba(?). Tak aspoň se v tom davu ztratíme.

21:20 rychlý nákup v Albertu a jedeme.

22:30 blížíme se k Prostějovu. Fjordík je po tom čekání vyprahlý a chtěl by znovu napít. Benzinka u Tesca už má zavřeno, takže nakonec beru 10l na dálniční za Prostějověm. Vyjde to dráž než u letiště v Polsku. 

23:10 přijíždíme k bytu.

23:14 jsme domaaaaaa. Teď už jen rychle vyházet věci z krosny ven a vytáhnout spacáky, ať je netrápíme. Sprcha a spát.

23:59 dobrou noc.

 

Závěrečné shrnutí

Na Lofotech jsme ujeli asi 1 300 km, přesný stav nemám. Půjčovna si asi připočítala nějaké své jízdy, protože ve výstupu máme asi 3 000 km. Nezáleží na tom, platíme navíc jen 48 NOK za jízdu v Harstadu, kde je placená cesta.

Nejlepší kanelsnurr byla pro Marťu v Aker Bryge v Oslu, pro Týnu to byla ta v Nusfjordu.

Nejlépe se nám spalo na Kvalvika Beach. To bylo po dnech s velkým větrem.

Nejšílenější noc pro nás byla na Haustad beach, kde jsem asi hodinu v noci nespal.

Nejlepší vyhled byl rozhodně na Offersøykammen a na Henningsvær.

Týnu na Lofotech nejvíc překvapila barva vody, protože byla vždy nádherné modrá. Za mě byl největším překvapením Nusfjord. Byl mnohem hezčí, než jsem čekal.

A poslední dvě na závěr. Naprosto nám nevadilo, že 2 týdny nebyla tma. Šli jsme spát podle těla, až jsme byli unavení. Když si šel člověk čistit zuby ve 12, prostě bylo světlo. A pokud chtěl tmu dal si roušku přes oči (to jsem posledních 5 nocí na Lofotech ani nedělal). Naopak pro nás bylo strašně divné, že včera v 22:00 už byla fakt tma. Přišlo nám to špatně a i tělo se najednou mnohem víc hlasilo s únavou.

Zpětně nám ani nevadily ty občasné deště (většinou až v noci. Na výletě nás to potkalo vlastně jen jednou). Horší byl prudký vítr, hlavně přes noc to bylo nepříjemné, ale stan to zvládl všechno. Po tom, co jsme si na pár dní vyzkoušeli v Oslu 20°C a víc, jsme rádi, že jsme to na Lofotech neměli. Nemuselo být sice 7°C, ale ve výsledku je to asi lepší. Takových 12°C by bylo nejlepších, ale počasí neovlivníme. Rozhodně je to pro nás poučka na další cesty, co se týče množství teplého a zimního oblečení. 

 

Díky moc za čtení.

Ps: pokud se k tomu dokopu, doplním sem mapu s trasami tak, jak jsme jeli a chodili.