Rakousko 21. - 29. 8. 2021 | Oprava: jen do 28. 8.!

Rakouský cestopis – den 8. a poslední 

A jak jsme si slíbili, tak jsme i udělali. Ráno jsme vstali a posnídali vločky. Následovalo kolečko – pro auto, do koupelny, ke stanu, kde jsme se převlékli a pomalu sbalili stan. Jako tetris jsme vše nacpali do kufru. Vše tak, jako když jsme odjížděli. Zaplatili jsme za naše místečko celkem 39€ za noc, takže 156€ celkem. Pak jsme ještě zajeli k lanovce ze středy, kde jsme zaparkovali, abychom zkoukli boty. Nic nám do oka nepadlo, naopak já mám nové tričko, Týna taky a k tomu mikinu.


Tím jsme Schladming a celou oblast Dachstein uzavřeli. Čekalo nás asi 300 km do města Eggenburg, které jsme si vybrali dost náhodně jako místo, kde jsme naplánovali přestávku a hodně pozdní oběd. Cesta utíkala jako voda. Rakouské dálnice jsou boží. Většina cesty je tříproudá a pravý pruh pro mě byl jako stvořený. Občas jsem něco předjel a jednou jsem byl i v levém pruhu! Dali jsme si asi dvě zastávky, jednu na protažení a jednu na kafe.
V Eggenburgu jsme obešli náměstí, které nám připomínalo Telč, fotku jsem ale zapomněl vyfotit. Celé městečko je obklopené hradbami a věžičkami.

Vstup na ně byl ale zavřený.
Předtím jsme se ještě zvládli najíst. Obsluhy jsme se klasicky ptali, jestli mluví anglicky, ale dostali jsme odpověď, že ano, ale klidně můžeme česky. Co čekat, jsme zase kousek od hranic. Dali jsme si oběd a byli jsme připraveni vyrazit.


Z Eggenburgu jsme vyrazili směr Velké Meziříčí, kde na nás čeká podpůrný tým s večeří (grilovaný kapr). To je zároveň konec naší výpravy!

Celkem jsme ujeli 1 082 kilometrů.
Zdolali jsme 5 vrcholků.
Navštívili jsme Tábor, Český Krumlov, Hallstatt, Schladming a Eggenburg.

To je asi vše. Teď už jen naplánovat příští rok. Lokalitu už asi máme, teď jen naplánovat provedení… 

Rakouský cestopis – den 7.

Rakousko! Co nám to děláš? Je nám z tebe ouzko…

Dneska ráno jsme si dovybrali to včerejší. Probudili jsme se v osm, ale skoro do devíti jsme jen vyběhli na záchod a zase zpět do spacáků. Venku zase prší, všechno se táhne a nám se už prostě nechce. Museli jsme posbírat veškeré odhodlání, abychom se vůbec vypravili. Ještě k tomu jsme museli nejdřív umýt nádobí od včerejší večeře, protože se nám nic nechtělo už včera. Pak jsme si udelali kaši, pomalu se nachystali (velmi pomalu) a po 11. vyrazili. Stavili jsme v Bille, kde jsme narazili na tu největší trubičku, co jsme kdy viděli. Hlavně jsme tam ale byli dokoupit poslední zásoby a pak hurá na cestu. Dle předpovědi se má vyčasit.

Před 12. jsme byli u lanovky, kterou jsme se nechali vyvézt nahoru. Plní elánu máme trasu, kdy zdoláme první vrchol a po cestě zpět si odbočíme na další dva. Po cestě bychom měli potkat jezero a pak už jen dojít a hurá dolů. Takový byl plán. V realitě jsme viděli jen mlhu a vyšli jsme jen ten první kopec.

Celá cesta byla v mraku, pršelo až nás kapky bodaly jako zmrzlé jehličky… Výhledy žádné, sluníčko žádné. A samozřejmě, že v údolí sluníčko svítilo! Bohužel to je taková nepěkná tečka.

Obešli jsme okruh a v hospůdce jsme si dali kafe a k tomu meruňkový dort, který byl k našemu překvapení teplý!

Svezli jsme se dolů a dojeli do kempu. V podstatě je před nami otázka, co dál? A protože nejlepší nápady vznikají ve sprše, je to přesně to, co jsme udělali. Šli jsme do sprchy. Tím jsme z nás smyli i poslední pot z výšlapu Rakouských hor. Zvážili jsme co dál. V Sommercard je zahrnutý vstup na bazén na 3 hodiny. Šli jsme dovnitř a odpočali si v teplé vodě až do sedmi. 

V tu chvíli na nás definitivně všechno padlo. Venku je stále hrozně. Pořád prší, jakože ne moc, ale pořád. Všechno máme pořád vlhké. Tak jako otravně vlhké. Všechno máme nacpané ve stanu a vařit musíme v předsíňce, a tak jsme si řekli, že stačí. Zkracujeme Rakousko o jeden den. Zítra jsme chtěli vyrazit někam jinam, ale co by nám to dalo? 

Stavění mokrého stanu? – rozhodně ano. 

Krásné výhledy z kopců? – určitě ne.

Předpověď, která hlásí slunečno? – taky ne… 

Rádi se ještě zrelaxujeme doma, než naběhneme do pracovního procesu. Rakousko díky, ale doženeme to příště, až nebude hnusně. Ok?

Rakouský cestopis – den 6.

05:20 – zmateně se probouzím ze snu, kde jsem byl námořníkem. Hledám šavli, teda mobil, a zjišťuji, kolik je hodin. Ještě je brzo a usínám.

06:00 – sousedé vstávají, probouzíme se oba, ale ještě pořád je brzo.

06:50 – zvoní první budík. Odkládám, ale v podstatě zbytečně. Ani jeden nespíme. Venku bylo opravdu jasno a v noci docela zima.

07:00 – odcházíme do sprch vyčistit si zuby a trochu nabít mobily.

07:15 – vracíme se do stanu, kde snídáme nakoupené croissanty, bavorské preclíky a šneky z mléčného těsta. Pak se převlékáme do termoprádla.

07:40 odcházíme od stanu a o 5 minut později už i přezutí od auta. 

07:50 odcházíme od sprch, přesně dle velitelského času. Máme 20 minut na to, abychom autobus stihli. Je to tak 10 minut daleko, takže super. 

Na autobus přicházíme s předstihem. Za chvíli přijíždí a my jen ukazujeme sommercard. Kartička je fakt vymakaná. Vyrážíme přesně na čas, ale v první zatáčce potkáváme jiný autobus, který veze opozdilce. Otáčíme se, nabíráme je a vyrážíme doopravdy. Cesta má asi 50 minut a spoustu mezizastávek. Přijíždíme v 9 a naše gondola, jak tu kabinovým lanovkám říkají, odjíždí za půl hodiny. Čekáme, lidí je tu hodně. Do skupiny 9:15 ještě dobírají 4 lidi, ale to jsme nestihli.

V 9:30 jedeme nahoru. Lanovka je na jednom obřím laně a nahoru nebo dolů ji tahají lana pomocná.

Výhled moc dobrý nemáme, jsme tu namačkaní jako sardinky. Co se týče oblačnosti, je to půl napůl. Nahoře vycházíme ven. Jsou 3°C a fouká podle tabule nárazově rychlostí 20 km/h. Mazec. Mám na sobě kapuci a na ní kšiltovku, abych aspoň trochu kryl uši, těm je zima nejvíc. Termo oblečení je jinak v pohodě. Rukavice máme sice cyklistické, ale lepší než nic. 

 

Výhled je skvělý, z jedné plošiny vidíme i Glosglockner, nejvyšší horu Rakouska, jak vyčuhuje nad mraky. Fučí šíleně, ale jdeme dál. První zastávkou jsou schody nikam. Opět je tu fronta na focení, takže když je konečně prostor, rychle se fotíme a jdeme dál, taková místa nám moc příjemná nejsou. 

Pokračujeme do ledového paláce. Výtvory jsou skvělé, ale hlavně je tu tepleji než venku. Procházíme ho asi za 20 minut. Venku pomalu procházíme stezku. Na zemi je mix štěrku, sněhu a ledu. Chvílemi to dost klouže. Odbočujeme na skalní značenou cestu a stoupáme až k malé chatce. Je zavřená, a pravděpodobně to ani kavárna není. 

Vracíme se na hlavní cestu. Klouže nám to a jdeme šíleně pomalu. V půli kopce si za chůze dáváme chleba a já si uvědomuji, že při chůzi a jídle zároveň v této výšce začínám ztrácet dech. Zvláštní pocit, ale žádná tragédie. Po chlebu si spokojeně šlapu a funím, jako obvykle.

Jdeme na vrchol Dachsteinwarte. Potkáváme tu veselé Čechy, kteří přišli po feratě. Prostě borci. 

Zároveň je nahoře i chatička, kde si dáváme kakao se šlehačkou. Času máme hodně, a tak odpočíváme. 

Po cestě zpět se rozhodujeme, že v první cestě, kterou jsme zkoušeli hned na začátku, budeme pokračovat. Jdeme dál, počasí se dost horší a v úplné mlze dosahujeme menšího vrcholu. Za námi přichází Amir z Izraele, se kterým se dáváme do řeči, čekáme na jeho kamaráda, aby se rozhodl, jestli chce jít dál s námi. Maďar Adam ale nechce, a tak jdeme sami. Hned první úsek potřebuje k překonání využití ocelového lana. To zvladáme, ale Amir se otáčí. S Týnou jsme rozpolceni. Chceme jít dál, ale je mlha, velký vítr a trochu sněží. Jsme si jistí, že bychom to zvládli, ale vybavení na ferraty tu nemáme, a tak to balíme. Nemá cenu riskovat. S novými kamarády se vracíme k lanovce, kde jsme se vzájemně ztratili, takže bez rozloučení. Třeba se někdy potkáme v Maďarsku u Tokajského vína. 

Času máme stále dost, ale únava je poznat a nechceme se škrábat do dalšího údolí. V přecpané restauraci si dáváme kafe. Potom nás vůně nalákaly i na polévku a sladkou tečku. Gulášová polévka nás nadchla a štrůdl ve vanilkové omáčce byl stejně tak skvělý. Z jídla jsme nadšení, i ceny tu jsou stejné jako dole ve městě. 

Už ráno jsme zjistili, že jsme si špatně rezervovali odjezd. Lanovkou máme jet v 15:15 a přitom autobus jede už 15:10. Zkouším se zeptat v pokladně a dostávám odpověď česky, že to absolutně není problém. Vysmátí jak leča nastupujeme do lanovky a před třetí jsme dole. Paráda, autobus stíháme a ve Schladmingu jsme těsně před čtvrtou. 

Dnešní den je o 2 hodiny delší, než ty předchozí, hlavě se už ale těšíme do sprchy. Při příjezdu začíná kapat, to jsme čekali už dříve, tak uvidíme, jaká bude noc. Ještě procházíme obchody, mají tu velké slevy, tak oba koukáme po botách, dnes ale bez úspěchu. Navíc bych nám nedoporučoval zouvat si boty mezi lidmi… Teď už zbývá jen něco uvařit a trochu si odpočinout. S nabíjením mobilů je sice krize, ale stát hodinu v koupelně za to nestojí. Poprosil jsem na recepci a nabijí nám powerbanku, tak snad krizi zažehnáme. 

Rakouský cestopis – den 5.

Na dnešní den jsem opravdu měl důvod se těšit. Probudil jsem se klasicky už okolo půl 7 a pospával dál až do půl osmé, kdy jsem vypadl ze stanu. Týna mě následovala kolem osmé. Namísto klasické kaše jsme ale snídali obložené chleby se šunkou, sýrem a hlavně avokádem, které jsme si nechávali uzrát v kufru už z Česka. Snídaně to byla hodná králů! Zároveň jsme si dva chleby nachystali i na svačinu.

Kolem desáté jsme byli připraveni a vyrazili jsme směr lanovka, kterou jsme obhlédli už včera. Díky „sommercard“ máme lanovku zdarma, a tak nabíháme do davu lidí. Rychle postupujeme dopředu a nasedáme do kabinky.

Výhled se zatím moc nekoná. V údolí sice svítí sluníčko, na vrcholcích se ale drží mraky. Uvidíme, co dnešní počasí vykouzlí.

Na vrcholu lanovky potkáváme partičku paraglidistů, kteří si chystají padáky. Jedna skupinka dokonce startuje přímo před námi. Někdy to snad zkusíme, Týna to okomentovala slovy: „To nevypadá tak těžce, prostě se rozběhneš a pak letíš“… Asi to tak i je, pokud má člověk za zády instruktora. 

Máme naplánovanou trasu, dle průvodce na cca 3 hodiny. Vybíráme si cestu po vlastní ose. Zdoláváme první nepovinný kopec a kocháme se mraky. Nic jiného totiž vidět není.

Klesáme do sedla a teď již jdeme na nejvyšší kopec místního celku. Cedule ukazují 1h 15 min. Dáváme to ale rychleji. Vrcholek dokonce rozproudil krev v žilách. Abychom se dostali ke kříži, kterými tu vrcholy označují, musíme ujít část po železných skobách a přidržovat se lana. Vše zvládáme, máme dobrý pocit, ale výhled stojí za prd.

Stejnou cestou dolů doslova letíme. Dáváme si pauzu na chleba s avokádem ❤️ a pokračujeme. Teď již po vrstevnici. Nasedáme do lanovky a dostáváme vlastní vůz. Sice je označený jako vůz pro kola, hodná obsluha nám ale sundává lavičky, a tak se kocháme v soukromí. Celkem jsme ušli 6 km za 2,5 hodiny.

Cestou dolů se stavujeme ve špáru a nakupujeme na dnešní večeři. V kempu se nakonec jen otáčíme. Já kontroluji podlepený puchýř na malíčku a zatím vše ok. Beru kraťasy a vyrážíme směr „Wilde Waser“. Cca 25 minut jízdy autem. Díky kartě máme vjezd pouze za 6€. Auto parkujeme co nejblíže, protože hlavní atrakcí je divoká voda, ne cesta od parkoviště. Víme, že nás čeká dost stoupání, ale vůbec jsme nečekali tak super zážitek. Voda je opravdu divoká, plná vodopadů. Dokonce jsme několikrát viděli i duhu vytvořenou ze stříkajících kapek.

Pokračujeme na složitější cestu, která nás láká na visuté mosty a dlouhá schodiště. Nekecali, byl to záhul a bylo to super!

Odměnou byl výhled na jezero nahoře. Kde jsme si odpočinuli a já si pořídil novou tapetu na monitor do práce.

Následuje malá chajda, kde nám ale připravují zatím nejlepší kafe. Ideální chuť a servírování na jedničku. Dokonce i mléko ke kafi je bio, protože všude v okolí jsou kravičky. Cesta dolů byla naopak docela náročná. Klesali jsme stabilně necelou hodinu a naše nohy už byly po celém dni unavené. 

Od auta následovalo dalších 25 minut cesty. Každá minuta v autě je teď pro nás docela dobrá. Powerbanka je vybitá a my potřebujeme baterky pro psaní a hlavně navigaci. Takže já dnes stojím ve sprchách, telefon mám připojený do zdi a teď píšu. Musím už ale přestat. Kručí mi v břiše a Týna na mě čeká, abychom udělali večeři. Tak zbytek dopíšu potom.

Tak jsem zpět. Na večeři byl kuskus se slaninou, cibulí, žampiony, špenátem a rajčaty. Potom, co jsme se přejedli, jsme nachystali svačiny na zítra. Máme v plánu nejvyšší horu a předpověď hlásí -3°C. Takže mazání chlebů někde venku zní jako dost špatný nápad. Vše jsme dochystali, umyli nádobí a teď už jen dostat tohle psaní a fotky na internet a spát! 

Rakouský cestopis – den 4.

Úterý je náš poslední den v kempu v Hallstattu. Ráno pořád ještě pršelo, a tak motivace vyhrabat se ven byla téměř na nule. Vyhrabal jsem se jako první, už jsem vážně musel. Potom jsme si nachystali kaši a posnídali. Pršení neustávalo, jen bylo chvílemi slabší, chvílemi silnější. Zkusili jsme vystihnout ten pravý moment pro sbalení stanu, ale asi se moc nepovedlo. Tropiko je mokré z obou stran. Ani jsme ho nebalili do vaku od stanu. Vnitřní část byla taky pěkně mokrá, a tak jsme ji dali mimo. Snad se počasí umoudří a v novém kempu vše uschne. Loučíme se s úsměvem a o 72€ lehčí. Čekali jsme ještě nějaký rekreační poplatek, ale ten se nekonal, takže máme vlastně radost.

Celkově byl kemp fajn. Výhodou i nevýhodou bylo speciálně určené místo pro vaření. Naopak zde byla rychlovarná konvice, díky které bylo ráno jednodušší.

Vyrazili jsme směr Gosau, kterým jsme profrčeli a pokračovali ke Gosausee – jezeru Gosau. Měli jsme docela čas, a tak jsme se rozhodli obejít celé jezero. Kolem byla spousta krav (a jejich hromádek na cestě), voda byla průzračně modro-zelená a vrcholky hor byly schované v mracích. Chvílemi byly vidět jen vrcholky a nic pod nimi, v podstatě nad námi létaly.

V polovině jezera jsme se rozhodli, že máme času dost a budeme pokračovat k vodopádu. Měli jsme nevyhlášený mini závod s jiným českým párem asi trojnásobného věku. Leč navzdory naší snaze nám nakonec utekli. Asi moc fotíme… Celkem 9,7 km.

Cesta zpátky kolem jezera byla krásná, ale už se nám zdála docela dlouhá. Asi nás trápil hlad, protože už se blížila jedna hodina. Za takové výhledy to ale stálo. Jezero má krásnou barvu kvůli vápenci, který je na dně.

V autě jsme dorazili poslední chleby z Česka. Teď už opravdu potřebujeme nakoupit snad vše. Z Gosau cesta trvala přes hodinu, i když vzdušnou čarou je to asi 30 km.

Vjezd do kempu jsme klasicky přejeli. Při registraci jsme zjistili, že nemůžeme mít auto zaparkované u stanu. To je trochu problém, protože auto používáme jako odkladiště úplně všeho. Dnes zkusíme nastěhovat tašku s oblečením do stanu a jít do auta jen pro nádobí. Uvidíme, jak to vyjde.

Po postavení stanu (v deštíčku) jsme obhlédli zázemí kempu. Sociální zařízení je součástí hotelu, takže docela luxus. Jen rychlovarná konvice nám bude chybět. Potom jsme vyrazili projít místní „Špár“. Úplně nic nepotřebujeme, hlavně obhlížíme suroviny na zítřejší nakup. Jinak bereme hlavně ovoce. Pak procházíme uličky Schladmingu a míříme na náměstí. Tady Týna poznává restauraci, kde byla asi před měsícem. Naše túry odměňujeme kafem a dortíky.

Mezitím plánujeme další dny. Počasí nám nepřeje. Středa je obecně nejlepší den, hlavně proto, že je bez deště. Rakušáci o tom ale ví dříve než my, a tak je lanovka na Dachstein beznadějně vyprodaná. Je to hořké sousto, ale bereme čtvrtek. Výhled asi nebude dobrý, ale vrchol musíme zdolat! Po zastávce na kafe se vydáváme k informačnímu centru. Chtěli jsme zkontrolovat odjezdy autobusů, které máme se Sommer Cars zdarma. Íčko jsme nestihli, a tak Týnu naviguji k výhledu, který jsem objevil na mapy.cz. Dorazili jsme k pěkně divokým vodopádům. Nechtěně na ně máme docela štěstí. U Gosausee byl jeden taky.

Potom jsme znovu prošli městem a prošli kolem sjezdovky, kde se jezdí světový pohár v lyžování. Odtud také zítra pojedeme lanovkou a jsou zde také zastávky autobusů. Ten budeme potřebovat až ve čtvrtek.

Vše, co potřebujeme, máme zjištěno, a tak vyrazíme na večeři. Já trénuji větu [ich neme di greste wiener schitzel das sie haben] nebo tak nějak. Což znamená, že bych si objednal ten největší vídeňský řízek, jaký mají. Nakonec ale objednává Týna. Přeci jen jsem se přes moje „Hallo“ ještě nedostal. Pochutnáváme si a užíváme si pohodu restaurace. Po osmé vyražíme do kempu. Rychle přebalujeme věci v autě a hurá do sprch. Voda je opravdu horká a to dnes potřebujeme. Já to mám navíc s cirkusním představením dvou pubertálních Čechů, kteří dělají blbosti. Naštěstí jsem vtipům nepodlehl, a tak se neprozradil. Teď už hurá do stanu. Výjimečně neprší, tak snad to vydrží! 

Rakouský cestopis – den 3.

Dneska jsme měli velmi dlouhý den, vyprávění bude asi kratší. Uvidíme. Ale abych nepředbíhal. Včera večer, po tom, co jsem nahrál příspěvek, Týna opravila chyby, a já si pohrál s fotkami, se spustil hrozný déšť. Venku byly dlouhé provazy, o tropiko stanu bubnovaly obří kapky. Rakušáci nedisponují něčím tak skvělým, jako je náš Meteoradar, a tak jsme se museli spokojit s předpovědí z yr.no. Ta nebyla vůbec dobrá. Až do 02:00 se bude déšť ještě zhoršovat. Naštěstí jsme při stavení stanu docílili toho, aby se stěny a tropiko nedotýkaly. Takže stan nepromokl. Co nás vyděsilo, byly propouštějící podlepené švy u větrání. Naštěstí to stan ustál. Pár kapek nenapáchalo žádné škody. I tak jsme měli věci uprostřed stanu, aby nic nenavlhlo. Když jsem zkontroloval situaci zvenku, zjistil jsem, že část podlážky stojí v kaluži. Stanu to ale nevadilo… A tím pádem ani nám. Já jsem usnul okamžitě. Týna ještě hlídala situaci a pak také podlehla únavě.

Takže, já se vyspal dobře, Týna prý nic moc. Ráno bylo vše venku mokré. Snídani jsme si připravili v místní kuchyňce a šli se připravovat na výlet. Zvládli jsme se nachystat na desátou a vyrazili jsme na naši túru, která je plánovaná na necelých 11 km. Záleží na cestě.

Už podruhé jsme si prošli Hallstatt a přišel nám stále hezký a stále stejně plný turistů. Došli jsme ke kostelu se hřbitovem, kde se zvedalo schodiště vzhůru směrem k solným dolům. Po prvním kilometru jsme se měli napojit na červenou stezku. V cestě stála odsunutá závora a varování, že vstup je na vlastní nebezpečí, protože zde spadly kameny. Jelikož jsme se nechtěli vracet, hezky česky jsme zákaz ignorovali a se zvýšenou ostrahou pokračovali.

Cesta byla strmá, ale schůdná. Po cestě jzme viděli nekolik vstupů do bývalých dolů. U hráze řeky se cesta na chvíli ztratila mezi padlými stromy, nakonec jsme se zjevili u stanice lanovky. Z této strany už byla cedule se zákazem… Uf, ještěže jsme tudy nešli.

Nahoře jsme se podívali na krásný vyhled z „Výhledu světového dědictví“. Moc pěkné, ale lidí tolik, že se stály fronty na fotky. Něco jsme ulovili a spěchali pryč. Prošli jsme kolem vstupu do dolu, kam se dá podívat, a šplhali do příšerného kopce. Nohy chtěly zastávku každým krokem. Plíce s každým nádechem. Místy skoro kolmo jsme vylezli na sedlo, kde už jdeme spíše rovně. Hurá! Oslavili jsme to, jak jinak, než obědovou svačinou.

Pokračovali jsme dál krajinou, kterou vůbec nejde popsat fotkami. Nad hranicí lesa se tyčí majestátní hory, skaliska a výběžky, na kterých jsme mohli oči nechat. Pokračovali jsme dál pomalu z kopce a hledali odbočku vlevo, kterou popisovaly mapy.cz. Našli jsme ji spolu s cedulí „For Experienced Only – Pouze pro zkušené“. A to my jsme, a tak jsme šli dál. Čekala nás super cesta z kamenných a dřevěných schodů, po které jsme šli dolů. Na stěně skály byla uvazaná lana, kterými jsme se při klesání přidržovali. To vše za docela velkého burácení vodopádů, ke kterým jsme mířili.

Po asi půl hodině jsme došli na vyhlídkové místo. Opravdu paráda.

Pokračovali jsme a s malou přestávkou na chůzi bez bot jsme došli k dalšímu vodopádu.

Pokochali jsme se a vyrazili do cíle. Opět směrem k Hallstattu. Po cestě se zase rozpršelo (mimochodem zase přestalo a začalo a přestalo a teď, když tohle píšu, tak se*e). Zastavili jsme se v místním krámku a koupili chleba a něco na něj, abychom měli na zítra na cestu. V kempu jsme dali opět kafe a shodli jsme se, že musíme vybrat cash na kemp. Do 100€ nelze platit kartou. Abychom se vyhli co nejvíce poplatkům, vybrali jsme částku i na druhý kemp a rezervu k tomu. Poplatek 2,9€ tak nebyl tak hrozný. Hallstatt jsme tedy prošli celý potřetí a to finálně. Našli jsme si svá oblíbená zákoutí a jsme rádi, že jsme město navštívili.

Vylet měl nakonec necelých 14 km a 650 m stoupání.

V kempu jsme se pak osprchovali a uvařili si rizzoto de rattatui (směs rýže ze sáčku s poslední domácí zeleninou. Takže díky za rajčata, okurky, cuketu a papriky!). Teď už plánujeme odjezd a další zařizování na další dny. 

Rakouský cestopis – den 2.

V noci se nám spalo krásně. Vedlejší osadníci sice pokřikovali do noci, na naši únavu to ale nemělo vliv a před 11. jsme už spali. Ráno mě ještě probudila zima na nohy. Spaní ve spacáku bez ponožek není dobrý nápad. Dneska to napravím. Ranní rituál jsme zvládli rychle. Na snídani jsme měli kaši s ovocem a pak chleba. Stan jsme zvládli sbalit akorát včas. O půl 10 totiž začalo pršet.

Udělali jsme rychlou zastávku v Tescu a shodli se, že věž v Krumlově nevynecháme. Parkování nabízelo 40 min zdarma, a každou hodinu za 40,-. Super! Za hodinu a půl to musíme stihnout…

Vstup na věž byl sice dražší, ale výhled ze středu Krumlova stál za to. Vzhledem k času jsme si ještě dali výborné cappuccino v zapadlé kavárně. Za parkování jsme nakonec platili 80,-. Naletěli jsme na slovíčkaření.

Následovaly 3 hodiny svižné jízdy s jednou zastávkou na nákup dálniční známky. Tedy zastavky byly dvě. První benzinka byla zavřená. Poprosil jsem Týnu, aby známku vyřídila, protože moje němčina končí u „Hallo!“, ale nakonec jsme byli oba překvapení plynulou češtinou. No jo, jsme kousek za hranicemi a Čechům se to rozhodně vyplatí.

Po cestě jsme si ještě dali zastávku na oběd. Pár chlebů se sýrem, humusem a zeleninou. Pak jsme konečně dorazili do Hallstattu. Cesty do města byly docela plné a příjezd v podstatě jen tunely. Odbočku na kemp jsme jen těsně přejeli a museli jsme se motat zpět. Registrace ubytování proběhla v pořádku a dostali jsme udělené místečko pro stan. Celkem za 72€ na dvě noci. 

Rozestavili jsme stan a opět se rozpršelo. Nenechali jsme si kazit náladu a uvařili si Drip It kafe. Pěkně nás nakoplo. To, že už dnes a zítra nemusím řídit, jsme oslavili panákem slivovice.

Po odpočinku jsme se šli projít do města. Krásná zákoutí a uličky jako z Instagramu byly plné turistů. Ale, když je člověk přehlédne, je město opravdu kouzelné. Hodně členité a přitom jsou všechny stavby dokonale provázané. Projít se městem tam i zpět nám zabralo přibližně 2 hodiny, 40 fotek a asi milion schodů nahoru a dolů. 

Teď už jsme v kempu. Dali jsme si tuňáka s kuskusem a spoustou zeleniny. Mňamka! Zbývá už jen sprcha, doladit zítřejší trasu okolo Hallstattu a něco si před spaním zahrát. 

 

Rakouský cestopis – den 1.

Dneska začínáme naši dlouho očekávanou dovolenou. Oba se s Týnou moc těšíme na to, co nám přijde do cesty. Předchozí týdny byly nabité aktivitami a prací, a tak nejsme na dovolenou připraveni tak, jak bychom chtěli.

Čtvrteční předvoj tvořily Shakespearovské slavnosti v Olomouci a teď už tradiční divadlo Tramtarie. V pátek jsme spěchali domů a v 23:30 jsme vyčerpaní ukončili balení.

Dnes už je den D a hodina H (D zde znamená Dovolená a H znamená Hodina zpoždění oproti plánu). Vyrazili jsme směr Praha po D1 a užili si dvě nekonečná zúžení, než jsme u Humpolce sjeli. Následovali jsme směrovky Tábor, kde jsme si nakonec dali první kulturní zastávku. Město Jana Žižky se tak stalo malou předzvěstí Krumlova. Turistů poměrně hodně, na hlavních ulicích to bylo poznat.

Délka fronty u kavárny nás donutila zpozornit a mohli jsme tak ochutnat zmrzlinu, která vyhrává světové soutěže. Prošli jsme si uličky okolo náměstí a vyrazili směr České Budějovice.

Nádrž auta zahlásila prázdnou, takže jsme na Benzině natankovali. Snad nám to vydrží na většinu Rakouska. Do Českého Krumlova zbývalo jen pár minut. Dle instrukcí jsme dojeli k Tescu, pokračovali dále k penzionu a asi po 2 km zákazy vjezdu pro motorová vozidla jsme dojeli ke kempu Krmítko (zatím doporučujeme, ale zhodnotíme zítra). 

 

Zabydleli jsme se a vyrazili zpět do centra. Parkování u zámeckých zahrad za 50 na den. Ostatní jsou i 450 na den. Jen nás čeká kopec dolů a pak nahoru. Nevadí… Otočné hlediště je nepřístupné. Chystá se na večerní představení.

Procházíme zahrady a máme radost z mála lidi. Ta se nám postupně kazí. Na zámku jich přibývá a v centru je to chvílemi už nepříjemné. Užíváme si výhledy a snažíme se něco vyfotit. Po celém dnu jízdy jsme se shodli, že bychom ocenili jedno teplé jidlo. Po mnoha pokusech a i nepříjemných odmítnutích jsme si dali kapří hranolky, gulášovku a pivo s nealkem. Cena vcelku normální.

Kolem osmé jsme nabyli dojmu, že jsme prošli vše, co je za jeden den možné a vyrazili zpět. Teď už odpočíváme. Ještě spořádáme zbytky z domu a jdeme spát. Zítra nás opět čekají cca 3 hodiny přesunu a to ještě ráno chceme stihnout věž v Krumlově. Ta nám zavřela před nosem!