Málaga: poprvé ve třech 22. - 29. 9. 2025
Málaga – den 1.
Ps: Bětka si ještě internetu užije za život dost, takže jsem se rozhodl sem její obličej nedávat.
Přípravy:
Jako i posledně začnu vyprávění už balením. Jelikož teď máme třetího člena výpravy, který zkušenosti s cestováním (a světem) teprve sbírá, rozhodli jsme se vzít to letos hodně zlehka. Namísto toho, abychom letěli v pátek po práci a prodloužili dovolenou na maximum, vyrážíme letos „až“ v pondělí (a vhodný čas odletu měl velký vliv…). Balit jsme tedy začali už v sobotu. Jeden kufr pro mě a Týnu, druhý pro Bětku. S prostorem nemáme problém. Bětka má dvě velká zavazadla, která pro nás znamenají kočárek a autosedačku. K tomu máme s Týnou malé zavazadlo. Můj batoh je elektronika, hygiena a hlavně jídlo. Týna má ostatní věci pro Bětku. Většinu věcí jsme sbalili už v sobotu, drobnosti jsme dochystali v neděli.
A jelikož technicky vzato máme dovolenou už od pátku, tak nám Rosťa nadhodil myšlenku na cyklo výlet. Teta a babička se ujaly hlídání a my tak ještě vyrazili jednou na kolo. Velké Dářko podruhé. Jelo se skvěle a 22 km i s pivem máme v klidu za 2 hodiny. Večer jsme už vlastně nic nedělali a bobík šel před osmou spát. My jsme se přidali v jedenáct po 3. dílu Zrádců. Tak to bychom měli a teď ta Malaga.
Den 1.
Vstáváme přesně v šest a docela vyspaní jsme připravili snídani. 6:40 jsme šli zkusit vzbudit Bětku. Píšu zkusit, protože vstávat se jí fakt nechtělo. Když konečně otevřela očička, tak z ní vypadlo „Mááámííí“ a my jsme se rozpustili. Vstávat se jí ale opravdu nechtělo, a tak si ze snídaně jen zobla. Rosťa, náš řidič na letiště, nás v 7:10 vyzvedl. Při vynášení kufru do auta udělal kufr BÁC, BUM, TŘÍSK a PLESK. Rosťovi zůstalo madlo v ruce a kufr byl na kousky pod schody. Takže jsme bleskově přebalili vše do druhého kufru a teď už opravdu hurá na cestu. Brno hlásí kolonu na 5 minut a příjezd by měl být 8:40. Odlet v 11, takže paráda.
Na letišti pohoda, naštěstí si Rosťa všiml, že jsem v autě nechal batoh, kde bylo všechno jídlo, voda a hlavně kyblíček na pláž. Odbavili jsme sedačku do auta, kočárek máme s sebou až k letadlu, ale byl více méně zbytečný.
Dali jsme si kafe a Bětka konečně měla snídani. U gatu jsme nespěchali.
Nespěchali jsme až tak, že jsme šli poslední. Ale vlastně je to dobře, protože v letadle jsme ještě asi 20 minut čekali. Během toho si Běťa udělala kamarády ze všech spolucestujících v okruhu 2 metrů. Vzlet zvládla na jedničku, kapsička tomu rozhodně pomohla.
Doufali jsme, že bude spát, ale jelikož si dala šlofíka po dálnici, vypadalo to bledě. Dělali jsme hlouposti, co nam rozum dovolil. Střídali jsme se v dělání zábavy i se slečnou, co seděla s námi na trojsedačce. Díky světe, za takové lidi, doufám, že to je za ty dobré skutky, co se snažím dělat.
Po hodině a půl toho na Bětku bylo ale moc a usla vydržela to celou další hodinu. Konec letu byl maličko náročnější, protože jsme dlouho přistávali, a Bětka musela být připoutaná. Všechno ale zvládla, je to frajerka a přistání oslavila placákem s okolím.
Na letišti začal šrumec rodičům. Nejdřív jsme nevěděli, kde najdeme kočárek. Byl u pásu našeho letu uz na zemi na hromadě kufrů. Nechápu. Španělsko. Krčíme rameny a jde se dál. Přicházíme před terminál ověšení věcmi. Kočárek v tašce, sedačka v tašce, Bětka v nosítka a k tomu dva batohy, dva kufry a plátěná taška… uf. Přicházíme na stanoviště WIBER, kde mi paní s cigaretou v ruce potvrzuje, že nás sveze.
Jízda je dost punk, ale nedá se nic dělat. Týna jede s Bětkou v nosítku. Mě pro změnu nefunguje pás, takže asi 10 minut jedeme free style. Na půjčovně aut je bambilion lidí. Máme smart rezervaci, tak jdu vyzvednout klíč. Chyba. Zkouším znovu. Chyba, jděte na přepážku. Super, beru lístek, ale paní, co nás přivezla, je zlatá a říká mi, že ne. Zkoušíme. Chyba… tak jde na přepážku ona. Vysvětlí kolegovi, co se děje a mává na mě.
Já: Hi, I have a problem with the smart box
On: A v čem je problém?
Já: It said, no key, go to desk. Moment. Cože?
On: jo aha auto ještě není připravené. Máte to na 45 a je teprve půl.
Já: tak to je super.
Asi 55 mi přišel říct, že auto je ready a z boxu opravdu vypadl klíč. Měli jsme napůl vyhráno. Takže náš kamarad je Hyundai i20. Jo, ty dva kufry, dva batohy, složený kočárek, plátěnou tašku a sedačku s Bětkou jsme tam narvali (za pomoci předních sedaček).
Já zaťal zuby a vyrazil do španělského silničního chaosu. Ujel jsem asi hodinu, ale jezdí se tu líp, než u nás. Sice 120 dálnice, 40 (i míň) obec, ale ohleduplně. Po jízdě na dálnici, kdy jsem se pořád snažil naladit rádio, jsme dojeli do Estepony a po dalších 5 minutách jsme u ubytování. Stejnou dobu stihla Bětka spát. Vítá nás velmi milá paní domácí, která nám pěkně byt popsala. Máme přístup k bazénu, ale o tom jindy.
Večer jdeme nakoupit a necháváme v obchodě 50 euro. Pocitově stejné ceny. Maso dražší, zelenina stejně, ale asi kvalitnější. Respektive mango voní úplně jinak atd.
Procházíme přístav, ale na pláž nejdeme.
Hlas rozumu vyhrál. Bětka celý den jen seděla a už to není jen o nás. Doma děláme první pořádné jídlo. Mix mletého s cizrnovymi těstovinami.
Pak už jen postupně všichni sprcha a spát.
Cesta tam trvala v podstatě 11 hodin, ale naše malá cestovatelka to zvládla a svým mrkáním, máváním a vyplazováním jazyka rozesmála nejednoho dalšího člověka na cestách.
Málaga – den 2.
Včera jsme padli za vlast. Bětka usnula do 10 minut, já dopisoval, jak vypadala cesta, a Týna si četla, ale hned jak jsem měl hotovo, tak jsme šli spát. Spali jsme cca od 11 do půl 9. Když se Bětka probudila, vyjmenovala snad všechna slova, co zná.
Jelikož nemáme kam spěchat, tak jsme se pomalu probouzeli a užívali si nový den. Týna nachystala snídani a byla výborná. To mango chutná úplně úžasně. 
Vypravit se ven nakonec trvalo skoro hodinu, ale konečně jsme vyrazili. Přímo proti zadnímu vchodu naší budovy je maják Faro de Punta Doncella. Chtěl jsem udělat pózovací fotku, ale asi bylo moc sluníčka na Bětku. 
Pak jsme konečně vyrazili na tu pláž, kam jsme včera nešli. Jet kočárkem v písku je teda dřina, ale stálo to za to.
Bětka poprvé v životě vidí moře. Myslím, že je u moře aspoň o 2 a půl roku dřív, než jsem byl poprvé já. 
A pocity jsou rozporuplné. Na jednu stranu se jí hrozně moc líbí. Na druhou stranu je to studená, slaná voda. Takže ideální je stat těsně u konce vln.
Z pláže je tu hezky vidět Gibraltar a taky Afrika, což je šílené, když se nad tím člověk zamýšlí.
Ťapali jsme pláží a rozjížděli ranní menčestr, který tu dělají. 
Bětka si ten písek moc užívala, ale chození v něm je prostě dřina. 
Cílem dneska bylo staré město. Z pláže jsme se přesunuli na promenádu a postupně do úzkých uliček, kde jsme najednou byli sami.
Došli jsme na Plaza San Francisco, kde je kostel, ale jinak důležité není.
Kolem dvou skupinek Čechů, které se potkaly, jsme mlčky utekli pryč.
Dál jsme procházeli uličky a já nutil Týnu, ať se nechá vyfotit. S obrovským nadšením se nechala.
Další cíl bylo kafe.
To jsme po delším hledání našli a konečně jsme si dali španělské cortado (espresso a napěněné mléko) a Bětka si dala svačinu. 
Pak jsme šli zase na pláž a pomalu domů.
Jeli jsme po mokré části písku, kde kočárek jel v pohodě, a střídali se v nošení Bětky. Tu se snažíme naučit, že tenhle „pipi“ je „racek“, ale je z toho buď „acet“ nebo „batati“, tak nevíme.
Pak byl tatínek šikula, a když jsme si oplachovali nožky, Bětka ztratila balanc a měla mokré kraťasy. Samozřejmě se jí to nelíbilo, ale bylo jen takové pofňuknutí.
Před jednou jsme si dali oběd a zahájili siestu uvnitř. Venku je teď moc vedro.
Vyklubal se z toho pořádný spink. Dvě a půl hodiny v kuse přes den nespala už dlouho. Ale asi doháněla včerejší den. Vůbec se jí nedivím, protože jsem to sám na gauči na chvíli zalomil. Rázem bylo půl 4, když jsem z pokoje slyšel „Tatiiiii“. Udělali jsme si meloun na svačinu, ale předtím Bětka dojedla oběd, který nechtěla před spánkem, a dorazili jsme se banánovým chlebíčkem. Chvíli před pátou jsme vyrazili na pláž na západ od nás na Playa del Cristo.
V plánu je osvěžit nohy a ukázat Bětce moře. Na apartmánu máme k dispozici slunečník, tak ho bereme. Na pláži roztahujeme ručník, převlékáme Bětku a hurá do vody.
Stojíme na kraji a Bětka má vodu po kolena. Je šťastná jako blecha. Voda je trošku teplejší, než ráno, ale vypadá to, že to je Bětce úplně jedno.
Podáváme jí kyblík a pobízím Týnu, ať si jde zaplavat sama. Je tu hodně mělko, ale pár minut si na břehu hrajeme a Týna je dál ve vodě. Máváme jí a v tu chvili se Bětka rozhodla, že jde za ní. Jde tak dlouho, až jí začne tělo nadnášet. Samozřejmě ji držím a jdeme za Týnou. Výsledkem je „Nechci z vody“.
Musela ale poslechnout, a tak dáváme svačinu (s příchutí písku), užíváme si stínu slunečníku a Bětka si hraje a pokujuje po všech.
Před sedmou odcházíme a bereme to přes obchod. Na večeři máme polévku a mezi vařením se všichni koupeme.
V devět se jde spát, ale Bětce se moc nechce. Střídám Týnu a vyprávím vymyšlenou pohádku, ta má velký úspěch. Sice nespí, ale unavilo ji to dost, aby ji Týna hned uspala. Dnešní den se moc povedl, tak doufám, že to víno a sendvič, které si chceme dát, jen zlepší!
Málaga – den 3.
Ráno jsme zase vstali o půl deváté. Teda vzbudili jsme se. Vstali jsme až v devět. V posteli jsme si ještě vyjmenovali všechna zvířátka, co známe (když si tohle člověk přečte bez kontextu Bětky, tak by si řekl, že nám hráblo).
Snídani zase připravila Týna, ale dneska Bětce nechutnalo. Teda chutnalo, ale jen z mojí misky. Nakonec jsme tu snídani nějak zvládli. Další na pořadu příprav bylo uklidit kuchyň. Jsou tu šíleně hlučné trubky, a tak večerní nádobí necháváme na ráno. Pak ještě obléct, opalovací krém, udělat svačinu. Do toho Bětka dělá blbosti, jak jen může. Vycházeli jsme až v 10 a cílem je tržnice a Lidl. Po cestě potkáváme frajera, co se nebojí pořádně parkovat.
Objíždíme a jdeme dál. Mraky se valí, na dnešek je slíbeno zataženo a i déšť, ale minimálně do teď z toho nic není. 
Ps: nepršelo.
Tržnice nás překvapila. Venkovní stánky a hlavně oblečení, nějaká zelenina a ovoce. Nejvíc nas laká keramika a po cestě zpět si kupujeme dvě misky. Snad přežijí cestu zpět. V Lidlu ještě kupujeme zásoby na snídaně a vyrážíme do parku. Bětka vše celou dobu pozorně sledovala z kočárku, tak bylo potřeba se provětrat. 
Vyzkoušela vše, ale běhali jsme za ní oba, tak nemám moc fotek.
Skluzavku už sjela poprvé sama bez pomoci.
Z houpačky mávala na holčičku.
Fontána zaujala spíš tatínka. 
A než jsme odcházeli, loučila se se všemi a klobouček je asi nová móda. 
Doma jsme byli o čtvrt na 1 a Bětka nám dala najevo, že je to na ni pozdě. Dostala polévku a hned šla spát. My jsme si oběd dali vsedě na posteli.
Spánek trval „jen“ hodinu. Je tu dost vedro, takže, když úplně spocenou Bětku Týna pokládala na postel, vydržela spát už jen chvíli. Než jsme šli dělat něco dalšího, tak Bětka dohnala oběd. Mně se mezitím změnil život. Ten, kdo použil bidet, pochopí. Ten kdo ho nikdy nepoužil, tak si to neumí ani představit. Nicméně to do detailu rozebírat nebudeme. Po kafi a obědě jsme šli do bazénu. Bětka teda chtěla na nějaký výlet, ale nechala se přemluvit. 
Nejdřív byla odvážná maminka a poté se přidal drobek.
Já šel v zápětí, ale to už neměl kdo fotit.
Po bazénu jsme si dali rychlou sprchu a před půl šestou vyrazili na zmrzlinu.
Prošli jsme kolem kousku hradeb z dob, kdy bylo městečko jen pevnost.
A došli jsme k hodinové věži, kterou jsme v úterý minuli.
Od věže jsme šli na slíbenou zmrzlinu. Ale než jsme tam došli, museli jsme pozdravit kámoše „pipi“.
Ale nakonec jsme dorazili a já, teda spíš my, jsme měli mandarinkový sorbet a Týna měla pistáciovou.
I tady Bětka na všechny mává a nebo kouká po psech.
Našli jsme taky uličky hned vedle těch hlavních, kde není ani živáčka.
Na večeři máme tapas. Já se už od Barcelony hrozně těším na patatas bravas, což je ale zásadní, opravdu zásadní chyba. Nejdřív nemůžeme ani za boha nějaké tapas najít. Všude jsou jen klasické restaurace. Nakonec se vracíme skoro domů, protože kousek od nás je restaurace s tapas doporučená majitelkou ubytování. Jenže já se těším na tapas, takže mají dovolenou do 8. října… jdeme domů a potkáváme plážový bar, kde tapas mají. Ve správné (originální) omáčce není vajíčko, takže ji Týna může, když se ale ptám, dozvídám se, že se nesnaží a dělají ji majonéza + pálivá omáčka. Bereme bez majonézy, ale není to ono. Brambory jsou určitě mražené a rozpékané, nicméně nesrovnatelné s Barcelonou. No, dobře mi tak, neměl jsem se tolik těšit. K tomu jsme měli ještě krevety v omáčce, které byly výborné a quinoový tabbouleh (salát?), který byl skvěle dochucený. Těsně před jídlem měla Bětka karambol, takže jsem si jídlo spíš neužil, ale aspoň ty krevety byly moc dobré. A měli jsme vermut.
Po cestě domů, jsme se ještě zastavili na vyhlídce.
Doma už byla slečna extra protivná, takže pyžamo a spát. Načasovat to všechno je strašně složité.
Zítra máme v plánu Gibraltar, ale ještě nevíme, jestli to platí. A kdyz už platí, tak zda se tam dostaneme. Bětka nemá pas, a tak jedeme jen na občanky, což u Británie (kam Gibraltar patří) normálně nestačí.
Málaga – den 4.
Dnes první vstávání na budík. V 7:00 zvonil. Zkoušel to. Marně, byl odložen znovu a znovu, dokud nebylo 7:20. Vstal jsem a nechal holky ještě ležet. Začal jsem opékat tousty na snídani i svačinu. Na povel „tati“ jsem šel ještě na chvíli do ložnice, ale pak už jsme vstali všichni. Slaná snídaně chutnala všem a někdy o půl deváté bylo vše sbaleno a šli jsme k autu. 
To je stále na svém místě, a tak vyrážíme. Nastavujeme směr parkoviště u Gibraltaru, uvidíme, jestli ho využijeme. Nastavujeme cestu bez dálnice a placených úseků a Google píše asi 45 minut. Vymotáni z Estepony i cesta je pohoda, doprava skoro žádná, a tak jedeme rychle. Většinu času 80 nebo 120. Každou chvíli však i 40. Bětka během jízdy vyžadovala soukromí, co se dělo v jejím apartmá netušíme.
Musela to být ale náročná práce, protože posledních 15 minut spala. Nakonec jsme nehledali parkování v ulicích, ale vzali parkoviště s vidinou toho, že ji přesuneme do kočárku ve spánku (spoiler: nepřesunuli, probudila se).
Na parkovišti jsem ještě uslyšel jiný známý hlas a to ten, před kterým jsme utikali u kostela dva dny zpět.
Šli jsme k celnici za nimi a slyšeli tak rozhovor o tom, jak je to tu skvělý, a že „na tý pláži dělá nejlepší koktejly ten vysokej“. Blížili jsme se k pasové kontrole a množství lidí se začínalo zvyšovat. „Holky, ještě že máme ty pasy“, ozývalo se před námi. Jenže… my pasy nemáme. Teda já a Týna je máme doma, ale Bětka má jen občanku, mělo by to pro Gibraltar (který patří Velké Británii) stačit, ale je fakt, že je tu nikdo jiný nemá.
Dostáváme se k přepážce a můžeme pokračovat. Při průchodu kolem dalšího celníka ukazujeme průkazy, Týna má dva, já mam svůj a tlačím kočárek. Když procházím hromově zakřičí „Stop, wait! Baby pasport?“ Týna rychle ukazuje kartičku a dostáváme „Okey“. Supeeeer, jsme na Gibraltaru (a technicky Bětka v Británii).
Po pár metrech jsou dámy odchyceny lapačem na výlety. Jsem zvědavý, kdy je zase potkáme.
Fotíme se s kusem skály, kam dneska míříme, nahoře je přírodní rezervace.
Gibraltar je zajímavý ještě jednou věcí a to tím, že přístup mezi hlavní částí Gibraltaru a Španělskem je oddělen letištní plochou, která se normálně přechází. Máme velké štěstí (čti smůlu), že bude přistání, a tak cca 10 min čekáme.
Letadlo zvládlo přistát, ale viděli jsme už jen, jak jede. Poté runway přecházíme.
Narážíme na moji úplně nejoblíbenější věc, co se tu v dopravě děje, ale napřed 2 fakty.
1. Kruháče jsou vždy dvouproudé a
2. Řidiči jsou velmi tolerantní.
Takže není problém zastavit na kruháči a nechat někoho nastoupit. 
Pokračovali jsme dál městem a jeho rekonstrukcemi (staví se všude) a došli jsme na náměstí Španělskou bránou. Tam si dáváme kafe (nic moc) a chleba s rajčaty (hlavně pro Bětku).
Svačíme, pozorujeme pipi a připravujeme se na cestu lanovkou.
Nejdřív musíme projít hodně rušnou ulicí, ale většina lidí se kočárku klidí z cesty.
U stanice lanovky (kterou jsme nekoupili předem, protože jsme neměli jistotu, že se dostaneme na území) čekáme frontu. Nakonec krčíme rameny, kupujeme lístky v ten moment online a předbíháme možná 50 i víc lidí. Stejně ale čekáme skoro 40 minut, než se do lanovky vejdeme. Zde se ukazuje, že náš boží kočárek umí být i přítěž. Táhnu ho složený a je fakt těžký. Nahoře v rezervaci žijí makakové a všechny tabule nás varují, že není dobré s kočárkem jezdit. To jsme si dopředu pořádně nezjistili.
Nakonec se opravdu dostává i na nás. Bětka dostává pusu, aby měla více odvahy.
A jedeme.
Vystupujeme a vítají nás makakové.
Nechybí ani typické opičí vybírání blech ze zadku.
Obcházíme stanici lanovky a koukáme na výhledy, Afrika je vidět, ale je v oparu a teď zjišťuji, že fotku nemám. Z jiné strany je hezky vidět skála, na které jsme.
Je tu i restaurace, kde kupuji croissant, ale hlavně svačinkujeme Bětku. Tahání kočárku je extrémní problém, a tak se ptám, jestli ho můžu na schodech (kde nezavazí) na chvíli nechat. Můžu a nikdo už se neptal, že ta chvíle bude 3 hodiny. 
Jdeme projit část parku a nečekaně další opice…
Výhled je ale fakt super.
Hned na začátku parku potkáváme ty nejhorší zvířata. Taxikáře výletů.
Tyhle dodávky jsou tu všude. Musíme jim pořád uhýbat do příkopu a strašně smrdí. Přírodní rezervace jako vyšitá.
Nicméně… opičátka!
Další památkou parku je jeskyně. Pěkná, ale tak turistická, osvětlená, hlasitá hudba, že příroda šla stranou.
Další zastávka je za nás nejlepší. Visutý most, který si procházíme. 
Výhled je krásný a má nějakých 60 metrů. 
Prý se mám vyfotit taky.
Nicméně cesta na most to trochu komplikuje, protože dostat se zpět ke stanici lanovky je teď několik km do kopce.
Je ale jedna možnost a to tyto schody, které až nahoru mají 250 metrů (výškových nevím) a jsou rozděleny do 4 sekcí.
První jsme zdolali překvapivě snadno. Ale ke konci druhé se objevil problém.
Snažil jsem se ho mile poprosit, aby nás pustil, ale nereagoval. Zkoušel jsem smlouvat. Nic. Nadával jsem mu a vyhrozoval. Nic. A co nakonec zabralo? Že jsme se otočili a šli jinudy. Ať si tam leží doteď opice jedna makakovská, zavazející.
Vydupali jsme až nahoru a kočárek je na svém místě. Uf. Z vyhlidky ještě vidíme startovat nějaké soukromé letadlo (na fotce vpravo za kopcem).
Lanovkou jedeme domů a je čas na aktivity pro Bětku. Nejdříve běhá v parku (poprvé skluzavka bez držení!). 
A pak na dětském hřišti. 
Po cestě zpět kupujeme zmrzlinu a schováváme se oba za kočárkem. Promiň, ale obě měly mléko. 
Cesta zpět trvala kvůli kolonám hodinu, ale zvládli jsme to. Večeři jsme měli ze včera a moc nám chutnala. Já ji zavřel pivem, na které jsem včera chuť večer neměl. 
Jak vypadá návštěva Gibraltaru pohledem jiného dobrodruha a v únoru zde: https://zednicek.wordpress.com/2024/02/16/dovolena-malaga-2024-3-den-pondeli-12-2/
Málaga – den 5.
Dnes jsme opět vyzkoušeli taktiku vstávání na budík, abychom z dopoledne něco měli. Budík na půl osmou se sice snažil, ale jelikož jsme v noci moc nespali, tak neměl šanci. Nakonec se vzbudila i Bětka a ještě delší dobu jsme strávili v posteli.
Na snídani jsme měli kaši, ale Bětce dneska nějak nechutnalo. Něco málo snědla sama a pak se cpala jahodama z mé misky (ano, dával jsem jí je dobrovolně). Vyrazili jsme asi v 10 a mířili do bistra, které mi překvapivě doporučil Youtube. Měli by zde dělat skvělé slaninové sendviče.
Na promenádě se k nám hlásila nějaká „čiči“, ale mazlit jsme se nechtěli.
Po cestě se nám hodně stává, že lidé mávají nebo jinak reagují na kočárek. Pokaždé si říkáme, co tam asi Bětka vyvádí, ale ona jen kouká a lidi to baví.
Postupně jsme došli až k bistru a překvapuje nás fronta. Zároveň je to záruka, že to za to stojí. Chvíli váháme, ale jde to dost rychle, a tak asi 20 minut čekáme.
Jsme usazeni a objednáváme slaninový pro mě, klasický pro Týnu a toust s rajčaty pro Bětku.
Kafe tentokrát nic moc, ale sendviče zatím nejlepší za celou dovolenou. 
Největší gamechanger je tahle dvojice.
Olivový olej a rajčata na toustu. Bětka z toho má boule za ušima a světe div se, i Martin to jí!
Za tohle všechno dáváme necelých 12 euro a jsem pěkně najezený. Cena příhodná.
Než odcházíme, dostává Bětka „boti“ a šlape sama.
Oba nás drží za prst a ťape. Nerozpouštíme se ale jen my. Smějí se na nás, mávají snad všichni okolo. Bětka má nějaké charisma nebo já nevím, od důchodců s chodítkem po paní prodávající sportku nás všichni okukují. Běžci na stezce mávají, když je Bětka sleduje. Za těch 30 minut, co jsme šli domů, si nás více lidí všímalo, než naopak. Nevím, čím to je.
Tím, že Bětka ušla po svých takovou vzdálenost, se taky dost unavila. Rychle tedy nákup a vařit oběd, byla už ale jetá a moc toho nesnědla. A v 1 odpoledne honem šlofík.
Během toho, co holky spaly, jsem konečně šel přes polední siestu vyzkoušet bazén. Má něco mezi 10-15 metry na délku a dal jsem ho 18x na prsa a 2x „kraul“. Jelikož se tam přišla opalovat nějaká slečna, nechtěl jsem očumovat, a šel na pokoj. Bětka stále spala, takže jsme se vystřídali a Týna šla na poslední velký nákup. V neděli mají zavřeno ve většině obchodů.
Bětka samozřejmě vstala hned jak Týna odešla, ale to není problém, dojedla oběd, koukala, jak myju nádobí a než si všimla, byla „mamiña“ zpět. Ještě jsme si dali ovocný talířek a jdeme se chystat na pláž.
Bože, ty výpravy, to je strašný a obzvlášť, když je *někdo* vyspinkaný do růžova. Sbalit ručníky, plavky, věci na první převlečení, druhé převlečení, kyblíček. Jidlo a pití, kyblíček znovu, protože si někdo hraje. Namazat Bětku, namazat mě a Týnu, najít ztracený kyblíček a konečně vyrazit.
Na pláži rozbíjíme ležení a jde se na věc. Na první pocit studená, ale Bětce je to jedno. Stojíme na břehu a necháváme se ošplouchnout.
Potom jdeme hlouběji a zase ven. Spadla lžička do kafíčka je instantní smích.
Bětka má opět ze všech kamarády. Ještě dáváme svačinu a i mame posilnění v podobě Piña colády.
Oboje došlo rychle.
Jsme tu asi hodinu a půl? Utavení z vody a hlídání se táhneme domů. Tady všechno na novo.
Okoupat, večeře, my večeře při hlídání Bětky, Týna sprcha a uspávání.
Já jdu ještě vyhodit odpadky, což je situace, kdy bych nečekal dobrodružství, ale asi se něco stalo, když to píšu, co?
Primárně jsem šel vyfotit tady tu věž, co máme za barákem.
U toho jsem si všiml, že maják svítí.
A aby bylo hezky vidět, jak svítí, tak musím k moři, ne?
Když už jsem na pláži, vidím tu hořet nějaký oheň. Trochu divné, ale říkám si, že to omrknu. Týně píšu, že se zdržím.
Táhne mě sem hlavně ta vůně.
Trochu doufám, že se dám do řeči, ale jen se s paní na sebe usmějeme, je mi jasné, že je to nějaká rodinná/přátelská akce. Nejvíc mě totiž zajímají ty sardinky vlevo dole. Sardines a la plancha.
Jedná se o typický pokrm pro Esteponu. Už doma jsem věděl, že to je jedna z věcí, které musíme ochutnat. Dnes po ceste z pláže plánujeme, kdy a kde si je dáme. Nicméně dál neruším a jdu domů. Míjím restauraci s obří frontou až ven a dle Googlu sardinky mají. Že by? Nakouknu dovnitř a je narváno. Odchytávám číšníka a objednávám sardinky to go! Čekám asi 10 minut a peláším domů.
Tradice krmení v posteli pokračuje. Sardinky musím nejdřív obrat, jsou pečené celé, nekuchané a mají každá snad tisíc kostiček, ale až na ty větší se u jídla neřeší. Nacpáváme se rybičkami a jsme rádi, že si tento zážitek můžeme odškrtnout.
Málaga – den 6.
Dneska jsme vstali všichni tři levou nohou (nebo hlavně já a Bětka). A mám pocit, že když se na své nohy dívám, jsou levé snad obě.
Ráno jsem kaši dělal já. Abychom byli rychlejší, ale je poznat, že kaše jsou hlavně Týnina doména. Dneska by měl být koupací den, takže po snídani vyrážíme na pláž s jednou zastávkou. Po cestě se zastavujeme v moderní kavárně Umami22, kde mají vyhlášený cheesecake a croissanty.
Jelikož jsme čerstvě po snídani, objednáváme si brunch pro všechny tři dohromady (ano zde se Bětka počítá jako samostatný strávník).
Objednávka obsahuje: kafe nebo čaj (café latté pro Týnu), čerstvý džus (pro Marťu), bagetka s rajčaty (hlavně Bětka, ale pro všechny) a rolovaný croissant (Marťa, protože Týna nemůže). Týna se ptá, zda mají neco sladkého bez vajíčka, ale nemají. Když objednávku dostáváme, dozvídáme se, že na croissant rolce vajíčko není, takže přiobjednáváme fíkovou marmeládu. 
A jako tečka po snídani to opravdu sedlo.
Pak už míříme na pláž, kde se toho zase tolik neděje. Bětka chce do vody, ale jen trošičku. Dělá si, co chce. Chodit jen po pobřeží nepřipadá v úvahu, dělat bábovky z písku? Nikdy! Běžet proti vlnám? Klidně!
Máme co dělat, abychom na ni vůbec dneska stačili ve dvou. Malé zpestření jsou raci poustevníčci, které jsem našel. Bětku ale moc nezajímají. Rodinku Herba a Hermínu necháváme chvíli v kyblíku, ale aby se neuvařili, pouštím je zpět. 
Když odcházíme z pláže, tak je celá od písku a je s ní práce složitější, než s origami.
Doma jsme o čtvrt na 1, takže z oběda moc nechce a jde se rovnou spát. U vody sice prima, ale nálada těžce nic moc.
Polední spánek to resetoval. Bětka teda ani na druhý pokus obědu moc nedala, ale aspoň trochu spolupracovala. My jsme si dali kafe a svačinu a zase hurá k vodě, tentokrát docela brzo, už ve 4, ale snad sluníčko zvládneme. Jdeme do vody a děláme blbosti, nejdříve na břehu a potom více ve vodě. Bětka pravidelně dělá to, že ve vlně nabere kyblík plný vody a pak ho vší silou zvedne před sebou a polije se. A tím jak ji držím, polije i mě. A voda je sice fajn, ale je to studený! V hlubší vodě je klasika spadla lžička. Honíme mámu, která se narozdíl od nás nechce potopit. Couvá před námi a najednou zděšeně křičí „Au“. Utíkáme z vody a Týna je na lýtku požahaná medúzou. Rychle hledáme na internetu, co je nejlepší postup. Já převlékám Bětku, ať mám volné ruce. Prvně místo mažeme opalovacím krémem, jak psala nějaká tabule u záchodů. Podle internetu je nejlepší chladit. Jdu do baru a sypu na barmana, co se stalo. Ten mi říká, ať zpomalím. Tak říkám jen „dej mi led“, a tak mi dal led.
Místo chladíme a pomáhá to. Dál zkoušíme sníst banán a tyčinku. To pomohlo hlavně na morálku.
Bětka asi cítila, že se něco děje, a tak byla chvíli klidnější.
Jakmile se vše uklidnilo, jdu si na chvíli zaplavat (naposledy). Medúza byla asi dost výjimka, a tak jsme měli smůlu, ale zároveň štěstí, že to nebyla Bětka. 
A s Bětkou pak běhám po pobřeží a Týna leduje.
Stala se ale naprosto nečekaná věc, na kterou jsme s Týnou nebyli připraveni. Bětka si 6 minut hrála s bábovičkami. Nevěděli jsme, co s toliko volným časem dělat, a tak jsme si hráli taky.
O půl šesté odcházíme. Děláme poslední fotku s koupací pláží. Do moře už nepůjdeme, ale písek, ten s námi zůstane ještě dlouho a hlavně na místech, kde ho člověk skoro nečeká.
Domů to máme asi 15 minut.
Po 2 hodinách vypadá požahané místo takto a lehce štípe.
Večer jdeme ještě na večeři.
Máme vybranou restauraci a před 7 vycházíme.
Na místě se ale dozvídáme, že vaří až od půl 8 a že venku jen na rezervaci. Takže jdeme jinam. Nakonec jdeme do italské a mi amore, ještě že! Bětka vykupuje vše, co tropila přes den, a dělá perlu za perlou.
Okamžitě jsou bff (nejlepší kámošky) se servírkou.
Během jídla se s námi zdraví stůl vedle a dělají na Bětku opičky.
Na jídlo jsme si dali pizzu šunka, žampiony (vybíral Marťa), těstoviny s boloňskou (Týna) a těstoviny s rajčatovým základem pro Bětku a byl to nářez. Hrozná mňamina.
A tady teda musím smajlíky trochu posunout, aby byla vidět brada během jídla.
Ano špinavá až za ušima…
…a oblečení nepřežilo.
Nebudu to natahovat, po restauraci jsme si ještě došli k moři a udělali poslední foto (možná ještě bude zítra, ale co kdyby ne).
Takhle vypadá požahání po 4 hodinách. 
Málaga – den 7.
Ach jo, jak jen dnes ten příběh začít? V noci se moc nespalo. Někdy ve 3 ráno se začal maličko zvedat vítr, dost na to, aby klepal s roletou až do rána, takže Marťa se budil. Týnu naopak budila Bětka, která měla nějaké živé sny. Hadám, že byla překážkářka na 110m na Olympiádě.
Nakonec jsme bez budíku vstali před osmou. Udělali si další kaši a vymýšleli, jak se popereme se zakaboněným dnem.
Naše princezna měla ale jiné plány. Snídat ve stoličce totiž nebude, jenže rodiče ji odmítají krmit na sobě nebo když běhá po místnosti. Výsledek? Jsme nejhorší rodiče na světě, kteří ji ani nedají snídani. Pláč a řev nám to daly dostatečně najevo. Snídani asi chtěla, ale z principu si skoro nic nedala. Po marné snaze jsme to vzdali snad všichni. Bětka měla aspoň pár lžiček a mlíko. Zkoušíme dělat blbosti, ale prostě ne.
Týna si potřebovala umýt vlasy a já odmítl být s tyranem doma, takže jsem ji naložil do kočárku a oba jsme uraženě šli na procházku.
Začínáme u mrakodrapu Cielo a je vidět, že počasí je nic moc. 
Bětka dostává mikinu a ponožky. Jdu směrem, kterým jsme ještě nešli, koukám po okolí a směju se na lidi. Lidi se smějí na Bětku. Procházím kolem místňácky vypadající kavárny a fotím ji pro Týnu, jestli sem nepůjdeme.
Pokračuji do Pastelerie (pekařství), ale nemám peněženku ani hodinky, takže jen na čumendu.
Vybírám náhodný směr a jdeme dál. Zaujal mě tento pán krmící ptáčky.
Jdeme ulicí a je vidět, že je na Španěly v neděli ještě brzo. Ulice jsou skoro prázdné. 
Nakonec se dostáváme až do nových komplexů, které jsou dle mého skromného názoru prostě hnusné. Moderní, mají šmrnc, ale nepatří sem ani trochu. Fakt by mě zajímalo, jestli jsou všechny plné v tu nejlepší část sezóny. Teď na konci září tu není nikdo.
Je vidět, že to jsou novostavby, na mapy.cz je vpravo od mé tečky stále jen zelená plocha – park. 
Musím použít mapu, abych se dostal na smysluplnější místo. Procházíme kolem parku a dostáváme se do o dost hezčí ulice.
Jelikož se s Bětkou nebavíme, tak přemýšlím, jak se tu musí žít těch 8 měsíců v roce, kdy tu skoro nikdo není. Některé ulice nebo celé komplexy musí být prázdné a možná je někdo jednou za čas kontroluje. V květnu začne úklid a pak další sezóna.
Dostáváme se na vyhlídku nad park.
Vlevo je vidět, jak obrovský komplex to je. Kolik rodin se tam vejde na dovolenou? Nedalo mi to a při psaní googlím, co to vlastně je. Tak ne ubytování, ale rovnou byty. Z mého pohledu v podstatě jen letní byty pro zámožné. Web upozorňuje na cenu 460,000€ (11,2 mil Kč), ale nevím za co. Takže vlastně jako lepší byt v Brně. Nebo 3 naše ve Žďáru.
S Týnou plánujeme sraz v obchodě na poslední nákup, ještě máme chvíli času s Bětkou, tak jdeme ke staré východní věži Torre de Salida vieja. Je za plotem, kam se nedostaneme.
Míříme do obchodu a jsme zase tři. Všichni jsme si dali pauzu, takže radost je zpět a Bětka tančí v náručí na hudbu v obchodě.
Nakonec jdeme do té místňácké kavárny a já zjišťuji, že ji mám uloženou už z plánování před dovolenou. Takže by měla být fakt dobrá. Kafe a sendvič + Bětka dosnídává banán.
Milá obsluha, Bětka je sluníčko pro všechny. Jo a objednal jsem to celé španělsky. Pán si musel myslet, že mi hráblo, ale hrál tu hru se mnou.
Od kavárny jsme ještě zamířili do parku. Bětka obula „botiky“ a v dáli spatřila pirátskou loď. 
Začalo trochu pršet, tak jsme se schovávali v podpalubí. 
Žena za pultem nebo kuchař v jídelně? 
Nakonec jsme navzdory dešti prozkoumali i palubu.
Holkám to prostě sluší. 
Nakonec jsme museli domů a konečně jsme jednou obědvali před polednem. V době siesty jsem jel natankovat plnou nádrž a v Malaze zítra jen přicucneme. Po cestě zpět jsem objevil bleší trh v (bývalé?) býčí aréně. Lidi prodávali v podstatě odpadky (hodně stará elektronika, dvdčka, dýmky, angličáky,…), ale viděl jsem dovnitř arény, což bylo fajn.
Bětka spala dvě a půl hodiny, takže odpoledne už vlastně tolik prostoru nebylo. Týna by ještě ráda navštívila další část města a dala si rolovanou zmrzlinu. Vyrážíme do liduprázdných ulic. Každou chvíli mrholí a nikde nikdo.
Jelikož jsme včera udělali obrovský objev v tom, že croissanty nejsou potírané vajičkem, jdeme do obchodu s croissanty. Potvrzujeme si, že neobsahují vajíčko a vybíráme náplň.
Jdeme do Nutelly, ale na oba je to strašně sladké a příště bychom šli do bez náplně, jahodové marmelády nebo jablk se skořicí. 
Procházíme ulicemi a kocháme se. U jedné z uliček jsme překvapeni, jak pěkně vypadá a dáváme foto soutěž, kdo udělá lepší foto. Pokus Týna: 
Pokus já:
Těch uliček a míst je ale mnohem víc. Tahle malovaná stěna. 
Oranžová ulice.
Modrá ulice.
Přicházíme k rolované zmrzlině a jsme tak přeslazení, že si ji nakonec nedáme. Pokračujeme k orchidáriu, ale dovnitř nejdeme. Koukáme venku na fontánu a já dělám tu chybu, že vytahuji Bětku z kočárku.
Procházíme ulice a nakonec stejně končíme ve zmrzlinárně Da Vinci, kde si dáváme Dulce de Leche (něco jako karamel) a Týna melounovou, aby se mohla dělit. Mám jen tuhle fotku, kdy se Týna ptá, jestli studí.
Pokračujeme na dětské hřiště a Bětka je jako šílená. 
Leze všude. 
Nebojí se ničeho. 
To, že tu je nejmenší, ji vůbec netrápí. 
Ani to, že většina atrakcí je pro větší. 
Vzhledem k tomu, že střídavě mrholí, tak vidíme duhu.
Odchází v botičkách a jde si jako frajerka.
Nemůžu si pomoct, ale v těch tepláčkách je jak nějaký rapper, co natáčí klip.
Celá stezka je její, ale ráda jde za ruku.
Ještě kontrola pláže.
Nakonec jdeme moři poděkovat a hážeme do něj drobáky pro štěstí.
Omlouvám se za ničení přírody, ale tohle je pro mě tradice. Doufám, že se naše a Bětky přání vyplní.
Moře si ten centík určitě spolkne.
Málaga – den 8.
Čtrnáct Bětušky spánků zpět to začalo a teď to končí. Vstáváme v šílených 5:15 a po jednom odložení nemilosrdně vyháním Týnu do kuchyně. Bětka se budí a výrazně protestuje, že chce ještě spát. S odstupy zkoušíme zvyšovat hlasitost ve volání „mami„, „maaami“ a zabralo až „mamiña!„.
Na Bětce je vidět, že by strašně chtěla spát. Ale zároveň ví, že to teď nejde. Nasoukala do sebe pár lžiček snídaně a i to je výkon. V 6 máme dobalené poslední věci a běžím pro auto. Parkuju před dům na silnici na blikačky. Než se vzbudí další lidi, budou to ještě dvě hodiny. Balíme kočárek, kufry, batohy a tašku. Sedačka už je v autě. Nakládáme Bobíka a 6:31 si sundávám mikinu a 6:32 vyrážíme. Navigace píše příjezd 7:22. Makáme po AP-7 a platíme 14€ za dva placené úseky. Před Wiberem ještě tankuji za 7€ ani ne 5 litrů. Přijíždíme na místo odevzdání o půl. Vytáhneme vše z auta a balíme sedačku. Borec si přebírá auto a zjišťuje, že chybí jedna čárka v nádrži. Tuším podvůdek, ale fakt, auto plnou neukazuje. Bráním se účtem z benzinky a borec říká ok, ale doufám, že s tím pak nebudu mít trabl. Snad fakt nebude ani on ani my. Sedáme do shuttle busu a necháme se hodit na letiště. 
Nejraději bychom spali, teď už můžeme.
Na letišti nemarníme čas. Jdeme na check in, kde dostáváme lístky pro kočárek a sedačku. Potom odnášíme do nadměrných zavazadel.
Jdeme na kontrolu a až na moji zapomenutou peněženku v kapse dobrý… ještě nám zkontrolovali pití pro Bětku. Jdeme si koupit trochu kofeinu. Nic místňáckého tu není, tak vybíráme jednu z letištních kaváren. Týna nakupuje, Bětka dělá zábavu kavárně. 
Pak jdeme na gate a už jen čekáme. Zkoušíme pevnost kufru.
Kolik prstů se vejde do pusy a takové ty normální věci.
Jdeme trochu dřív, než minulý týden, a jedeme autobusem.
V první půlhodině letu vše ok. Bětka by spala, ale zatím to nějak nejde. 
Jak snadno jde něco zakřiknout… Ještě chybí nějakých 40 minut. Bětka je jako tasmánský čertík. V jednu chvíli byly turbulence a udržet ji připoutanou je docela úkol.
V další chvíli se jí povedlo schovat do domečku, a když jsme ji tahali ven, byla snad z olova.
Nakonec jsme zvolili timeout a změnu prostředí, takový selfie v jednom roce má malokdo.
Zbytek cesty jsme už nějak doklepali. Ale byla to dřina. Všichni jsme dost unavení, ale chvíli po 13 už čekáme na kočárek a sedačku. 
Jakmile máme vše, míříme do OBB koupit jízdenku na vlak. Jedem letiště – hlavní nádraží. Odjezd o půl 3 a snad ještě než jsme se rozjeli, tak Bětka spí.
No, tak na hlaváku se probudila.
Nicméně našli jsme nástupiště a nastoupili do vlaku. S tím kočárkem je to docela boj, ale zvládli jsme to. Týna ještě na nádraží radila ztracené dvojici, kteří hledali správný vlak.
Teď už jedeme směr Břeclav a nejtěžší bude zvládnout hodinu v Brně.
A právě příjezd do Brna byl největší střet s „realitou“. Nadávky, nepříjemnosti, výtah mimo provoz. A tak.
Nejvíc smutno nám je z toho, že za celou cestu se všichni na Bětku smáli, tady ani trochu. Dali jsme si bagetu, Bětka dojedla poslední zbytky a za necelou hodinu nás Rosťa vyzvedne na nádraží a budeme doma.
Týna se nejvíc těší na naší postel a já taky, jen teda nevitm, jak vstanu v 5:45 zítra do práce, ale o tom už dovolená není.
Ps: Rosťa měl nejmenší zpoždění ze všech dopravních prostředků, kterymijsme jeli – 1 minutu.
Ps2: Vstávám až 6:30, shodli jsme se se skvelou šéfovou, ze zjišťovat, co se o dovolené dělo můžu i z home office. Dík.
Ps3: Bětka spala od 5:20 do 20:00 hodku rano v autě a půl hodinu v Rakousku. Usla okamžitě.