Norsko 2: zase a znovu 19. - 29. 5. 2023
Norská návštěva – den 0. a 1.
Dnes vyrážíme do Norska, ale den to bude komplikovaný. Vstáváme v 6 ráno, tak jako každý den. Týna si včera užila jednodenní střevní chřipku, ale dneska to vypadá už dobře. Já vyrážím do práce a snažím se co nejvíc věcí dokončit, letos je to nějaké hektické. Končím ale už před 12 a valím zpátky domů. Týna už je taky ready. Dobalujeme poslední věci, obědváme a pár minut po 2. vyrážíme na cestu. Čeká nás 3:45 hodin jízdy do Kraków-Balice. Cestu zvládáme v dobrém čase jen s jednou zastávkou na poslední české benzínce.
V 18:35 parkujeme, vytahujeme krosnu a kufr a po prvních 100 metrech rozbíjíme plastový obal jednoho z koleček. Teda on byl už načatý v Brně. No co už, je nás teď hezky slyšet, když kufr táhnu. Na letišti ještě hodinu čekáme, pak odbavujeme, krosna 12 kg a kufr 18 kg.
Jdeme rovnou na Security, kde procházíme ihned, před námi i za námi probíhají namátkové kontroly, nám to naštěstí vyšlo. Vidíme tu i české hokejové fandy, kteří míří do Rigy. Čekáme asi půl hodiny, otevírá se brána, postupně se tam lidi cpou a my jdeme až jako poslední.
Máďa nám z Norska podává rešerši, že poslední dva dny byl let vždy o 20 min rychlejší, takže možná stihneme dřívější vlak. To se neděje, protože dvě cestující mají nějaký problém a zdržují let. Co se dělo, nevíme.
Let byl jinak úplně v pohodě. Na letišti dostáváme kufr a stíhame rychlík do centra v 0:10, bohužel je to 460 NOK za oba. Nepěkný start, ale normální vlak už nám ujel.
Máďa na nás čeká na nádraží a s Týnou mají krásné filmové objetí s rozběhem (mám pocit, že byly obě trochu naměkko). Madla nás ihned krmí čokoládovou bolle. Jedeme metrem na koleje a při výstupu potkáváme první kámošku, Sabrinu. Ve 2 ráno jsme tu. Rychlá sprcha a spát. S Týnou se budíme v 7, ale ještě jsme se donutili spát (válet se) do 10.
Teď plynule vstaneme, podíváme se do luxusně zabordelené kuchyně a jdeme znovu objevovat Tygra.
Asi o půl 11 začínáme dělat lívance z banánů a vloček. Mňamka. Za 10 minut dvanáct jsme konečně připraveni vyrazit do víru velkoměsta.
Ve stylu Mádi pořizujeme ve výtahu „výtahovku“ a začínáme prohlídku kampusu. Teda spíše nám jen Máďa popisuje, kde pere, kam nechodí cvičit a kde je nejbližší obchod. Zastávka metra je asi 5 minut daleko, takže super. Čekáme na nástupišti a mně je jasné, že i když jsem se dnes namazal, tak se v průběhu dne spálím. Sluníčko svítí jako pominuté a je pravda, že na něco takového teď opravdu nejsme zvyklí…
Po cestě potkáváme několik Norů v tradičních krojích nebo v oblecích. Na výstupní zastávce u Národního divadla vidíme další. Divíme se, národní den tu byl 17. května (a Noři ho berou opravdu vážně), asi nějaká slavnost. S Týnou se snažíme zorientovat. Už jsme tu byli před necelým rokem a tak nám chvíli trvá určit alespoň část města. Pokračujeme k radnici, do které jsme se při naší návštěvě nestihli podívat, protože pár dnů předtím se tu odehrál xenofóbní útok během Pride týdne. Radnice tehdy byla zavřená. Míříme k ní a zjišťujeme, že proud Norů v krojích a krásných šatech nebo oblecích směřují právě tam. Co se dělo, jsme zatím nezjistili, ale vzhledem k počtu to asi byla významná akce. Takže radnici i teď vynecháváme.
Pokračujeme dále uličkami, užíváme si krásnou norskou architekturu a míříme k „vojáčkům“, Týna s Máďou ví, o co jde, ale já ne, a tak jsem velice překvapen, když na místo přicházíme. Musím říct, že to jednak muselo dát strašně moc práce, protože žádné dvě postavičky nevypadají stejně, a jednak mě to prostě rozesmálo. Milion malých panáčků namísto kachlí. Opět si vzpomínám, jak otevřený prostor je Oslo pro umělce.
Následně přecházíme cestu a vcházíme do centra 22. července. Zde je muzeum nebo spíš memoriál hrozného útoku v Norsku v roce 2011. Na začátku nás milá recepční rychle seznámila s místem, myslím, že je to vhodné, protože místo je poměrně náročné. Dozvídáme se celou časovou linku útoku a vidíme videa s reportážemi lidí, kteří přežili. Po druhém videu se vzdávám. Dost mě z toho mrazilo a rozhodně nechci mít názor, že se mě to prostě netýká, ale je to opravdu náročné příběhy vstřebat. Je vidět, že se Norsko semknulo a doufám, že i poučilo.
Z místa jsme vyrazili na kafe a první Kardamommebolle. Je potřeba si trochu zlepšit náladu. S Madlou si dáváme cappuccino, Týna ještě dneska pije heřmánkový čaj. Sedáme si do parku na lavičku a sluníčko (tedy konkrétně vitamín D – jak nám vysvětlil Paul u večeře…) nasáváme plnými doušky. Je nám dost teplo, ale nevadí nám to. Přijde mi legrační, že celou dobu, co jsem se do Osla těšil, tak jsem si jej představoval jako Lisabon. Ten také zanechal svým sluníčkem v březnu takovou vzpomínku. Z parku se proplétáme uličkami a pomalu přicházíme k Akershus (bývalá vojenská pevnost) a přicházíme k pobřeží. Sedáme si na molo a zase nasáváme sluníčko. Je to druhá přestávka za asi 10 minut, ale nějak nám to nepřišlo.
Poté pokračujeme pod pevností, a i když jsme závod zaznamenali dříve, nějakou náhodou se nám podařilo dojít až do cíle. Na rozdíl od jiných běžců za sebou ale nemáme 31 km. Naštěstí nás nechali projít a tak se kolem mola s typickými saunami proplétáme až k Opeře. Do nebo na ni nakonec nejdeme. Namísto toho vcházíme do podobně vysoké knihovny, která je přes cestu. Moc pěkné místo. Pro studenty to tu musí být dost inspirativní. V jedné části budovy se chystal pravděpodobně koncert a kromě studentů tu byli lidé všech různých věků ať už sami nebo i rodiny s kočárky. V knihovně… Máme se co učit.
Využíváme záchod a jdeme dál. Je nám dost vedro, takže v plánu je zmrzka. Jdeme do místa, které Máďa už vyzkoušela a nelitujeme! Zmrzlina podle italského vzoru je výborná, to naznačuje i fronta. Potom si opět sedáme na molu a sledujeme Nory, jak si užívají „léto“ naplno a skáčou do vody nebo se jen sluní.
Rozhodujeme se, že to pomalu ukončíme. Jdeme nakoupit do KIWI, kde za velký nákup necháváme skoro 600 NOK, tedy přes 1 200 Kč. Maso a ostatní nám snad vystačí na celou dobu tady. Pro zeleninu jdeme do Gronland Torg, kupujeme borůvky, jahody, jablka a cherry rajčata. Salát, který jsme koupili také, jsme neplatili. Pokladníka asi Madla tak zaujala, že zapomněl markovat. Díky :)!
Z tržnice jdeme rovnou do metra a jedeme domů. Holky ještě v rychlosti navštěvují místní KIWI, abychom měli pečivo na neděli, kdy jsou obchody zavřené. Přicházíme na ubytování chvíli po 6. večer. Chvíli odpočíváme, a pak jdeme vařit. Kuchyně je prázdná, takže super. Máme těstoviny s kuřecím masem a cuketou. Pro dnešek naprosto super. S Máďou zapíjíme Aasa pivem, takže nám chutná. Do půl 9 pak vydýcháváme v pokoji. Což je zrovna teď, takže je čas se ještě jednou zvednout a jít obejít koleje nebo se jít podívat jezeru Songsvan.
Procházka byla dost rychlá, jen jsme obešli pár domků a hurá zpět. Teď už budeme jen odpočívat. Možná si něco pustíme na počítači, to ještě uvidíme.
Norská návštěva – den 2.
Ráno nám zazvonil budík 8:10, a pak znovu 8:20, 8:30, až jsem ho 8:40 vypnul. Vstali jsme ale brzo, už o půl 10 jsme byli připraveni vyrazit do kuchyně. Dneska byla snídaně spíše naslano – chleby s máslem, sýrem a šunkou, Máďa měla vanilkový jogurt. K tomu jsme ještě připravili chleby na odpolední piknik. Na pokoji jsme se dochystali a po čtvrt na 11 vyrazili do parna.
Nejeli jsme metrem, ale pěšky šli ke stadionu Ulleval stadion přes studentskou vesničku Sogn, kde bydlí Mádiny kamarádky. Jelikož tam bylo venkovní workout hřiště, nemohl jsem odolat.
Pěkná procházka a potom hurá na metro. A vyrazili jsme na zastávku Jernbanetorget, což je pro mě už součást vlakového nádraží. Vyšli jsme ven a šli na tramvajovou zastávku. S Týnou jsme si konečně uvědomili, kde jsme a šli jsme se pomazlit s tou kočičkou, o které jsem psal už včera.
Na zastávce jsme sledovali lidi (ne nijak divně, jen byla sranda špekulovat, co kdo dělá), než přijela tramvaj. Tramvají číslo 19 jsme vyjeli do Ekeberk parku (teda, já tomu říkám Eke breke park, ale teď to říkají i holky a to se mi nelíbí). Tam jsme museli, protože tohle místo už navštívili Rosťa s Katkou, když tu za Máďou byli, tak aby i ona věděla, o co přišla. Za mě musím říct, že většina soch super, až na tu žlutou.
Park jsme si prošli celý a myslím, že nic lepšího už nás v celém Oslu nepotká. V rámci našeho plánovaného pikniku jsme si našli vhodný plácek. Vhodný byl až moc. Během asi 20 minut se tady objevilo tak 10 psů. Různých ras, velikostí, štěkavostí a mazlivosti. Naprosto nejlepší byl tenhle kudrnáč, který do nás doslova naboural a prostě chtěl hladit. Dělal to tak se všema lidma, co tam byli. Jídlo jsme ale radši nechali schované. Psů se nasbíralo fakt hodně a my trávili půl hodiny koukáním na ně. Jsme úplně překvapení, že jsou tak vychovaní a hraví.
Po 15 minutách se Máďa ptala, jestli si nesedneme jinam. My že ano a dalších 5 minut jsme seděli a to opakovalo tak 15 minut.
Nakonec jsme si přeci jen přesedli a zbaštili naše připravené sendviče. Dobrota.
Z Eke-breke parku jsme vyrazili zpět a ještě se zastavili na kafe. Já normální, Týna cappuccino a Máďa ledovou kávu.
Před odchodem jsme ještě zkoukli Oslo i z krásného výhledu.
Do části Bjorvika jsme došli pěšky asi po 20 minutách. Cesta kolem silnice, ale i zde pěkně upravená. Dali jsme si krátkou pauzu mezi domy bez sluníčka. Dneska fakt pálí, takže se snažíme schovávat. Poté jdeme na plovoucí most, po kterém se chvílemi chodí dost divně, ale vlnky byly zrovna malé, takže ten efekt asi nebyl moc velký. Zároveň jsme dost překvapení, že kousek od Opery je prostor pláže, se skutečným pískem! Týna zkouší vodu a jako asi by to i šlo, ale radši jsme si plavky nevzali.
Nicméně využíváme otevřené Opery a jdeme na záchod. Chvíli sedíme, protože budova je moc pěkná. Z opery jsme se vrátili zpátky na zastávku metra u tygra a popojeli 2 zastávky do stanice Národního divadla a směřovali pěšky ke královskému paláci.
Krále jsme za oknem neviděli, a tak jsme vyrazili aspoň do královských zahrad. Viděli jsme tam královský rybník s královskými kachnami, taky tam byly královské úly s královskými včelami a taky jsme viděli královského jezevčíka, ale Týna mi říkala, že ne všechno v královských zahradách musí být královské. V tu chvíli měla královský názor, takže jsem jí to věřil. Možná jsem v tu chvíli měl i královský úpal, tak jsem aspoň vyfotil duhu.
Pak Máďa ještě chtěla vidět dosti odpornou sochu pavouka, kterou jsme bohužel našli. Za fotku se omlouvám. Prý je to něco velkého, vznikla už 1999 a byla už třeba v Japonsku nebo v Americe v New Yorku. Jedná se o jednu z nejvyšších soch na světě. Měří asi 10 metrů.
Dál jsme už moc plán neměli, směřovali jsme k metru. Cestou jsme šli ambasádní čtvrtí a sledovali krásné domečky. Prošli jsme kolem kostela Uranienborg Kirke a došli do kavárny Mocca Oslo, kterou už měla Máďa vyhlédnutou dříve. Dali jsme si skořicového šneka a posadili se na lavičku před obchodem a v tu chvíli jsme byli moc spokojení. Podávali jsme si dobrotu a spokojeně byli.
Po jídle jsme se vydali dál k metru. S Máďou máme ještě v plánu točenou zmrzlinu a konečně jsme jednu našli. Objednali jsme si dvě do kornoutu s topingem. Zaplatili 94 NOK za dvě. Stejnou částku jsme za moment dostali i zpět, protože slečna zjistila, že zmrzlina došla. Smůla…
Už docela unavení jsme došli k metru a s radostí nasedli. Ubytování je fakt kousek, což je super. Na pokoji jsme leželi déle než půl hodiny, než jsme se dali do vaření. Dneska to ale bude easy. Děláme pečené brambory s lososem. Máďa ještě udělala salát s dobrou zálivkou.
Během pečení si ještě holky stihly dát sprchu. Teď zase odpočíváme a za chvíli ještě zkusíme vyrazit k jezeru.
To zrcadlo jsem „vyčistil“ já :).
Původně jsme chtěli jít ten kousek, ale omylem jsme došli až do poloviny, takže už nemělo smysl se vracet.
S Máďou jsme se domluvili, že pokud nám to nohy dovolí, tak zítra dáme běh kolem celého jezera.
Uvidíme, dneska hodinky hlásí 28,5 tisíce kroků. Teď už jen večerní rutina a jít co nejdříve spát.
Norská návštěva – den 3.
Dnes ráno se nám vstávání konečně povedlo. Snížili jsme ambice a vstali až o půl 9. Na snídani jsme tak byli opravdu brzo. Dneska Máďa a já jogurt, Týna chleba se šunkou. Ještě jsme nachystali i chleby na odpoledne.
Díky spěchu jsme stihli metro do města už v 10:07. To je o dost dříve než předchozí dny.
Cílem byl opět Jernbanetorget, ale tentokrát jsme se vydali hlavní turistickou třídou. Po chvíli jsme zamířili do prvního z našich dnešních cílů – obchod Only. Prošly jsme jej celý, ale holky žádný z kousků nezaujal. Potom jsme šli do HM, kde si Týna zkoušela 4 krásné šaty, ale ani jedny nebyly úplně top a Máďa jedny. Bohužel z toho nic nebylo a pánská sekce ani nestojí za zmínku. Fakt ne.
Poslední obchod byl Lindex, kde jsme zjistili zásadní „podvod“, ceny v českých korunách ve srovnání s norskou korunou si vůbec neodpovídaly! Příkladem šaty za 1 699,- CKZ vycházely na 699,- NOK, což při kurzu 2,01 vychází cca na 1400,- CZK! Mazec.
Z obchodů jsme vyrazili do čtvrti Aker Brygge, kde se nám už dřív s Týnou moc líbilo. Po cestě tam jsme si konečně splnili sen a dali si soft-is neboli točenou zmrzlinu. Holky s kakaovým práškem a já s něčím, co jsem později zjistil, že je karamel. Hodně karamelu na takovou porci. A člověk si to nemůže nechat na později, protože to hned teče. Pak jsme viděli sochu na chůdách a pokračovali jsme hlouběji do čtvrti.
Na mě to působí jako místo pro bankéře, obchoďáky a frajery v oblecích, ale je tam opravdu pěkné prostředí. Došli jsme až do „naší“ vyzkoušené kavárny Apent Bakeri, kde jsme si koupili skořicového a kardamomového šneka a k tomu rozinkovou bulku na později.
Ještě jsme došli na opalovací místo čtvrti s pláží a podívali jsme se na další sochy. Přiznám se, že tato mě docela zaujala.
Jmenuje se „Oči“, což je samozřejmě poznat na první pohled. Potom jsme vyrazili zpět do přístaviště. Madla vyhodnotila, že ta spousta času, kterou máme, zase není tak velká, jak si myslela. Přidali jsme do kroku. Hmm… Ono je to trochu daleko. Kmitali jsme noha za nohou, přístav pořád daleko, ale zbývalo už jen 5 minut! Míjíme stánek se zmrzlinou a už jen 3 minuty. Sakra. Rychlou chůzi střídá malinké popoběhnutí Madly, potom Týny, potom mě. Chvilku na to zase Máďa a pak už jsme prostě běželi. Půl minuty! Probíháme turniketem a z lodi na nás gestikulují, abychom naskočili. Odjíždíme. „Ale tak, stihli jsme to…“, prohlásila Máďa. No to má pravdu. Udýchaní hledáme místo na sezení. Sedáme si dovnitř, pijeme vodu a už stavíme na první zastávce.
Na první zastávce nevystupujeme, ale na té další už ano. Co mě překvapilo, bylo, že trajekt klidně z jedné zastávky na druhou nacouval. Výstupní plošinu ovládala posádka dálkovým ovladačem. Mají to tu vymakané.
Vystoupili jsme na ostrově v hojném počtu a vyrazili na průzkum. V sobotu se holky bavily, že je Madle líto, že letos neuvidí kvést šeříky v Brně. Nemusí, na ostrově jich bylo plno.
Postupně jsme procházeli ostrovem a hledali nějakou lavičku nebo místo, kde si sedneme. Nakonec jsme našli vhodný kámen na pláži, kde jsme se vrhli na připravené chleby. Po obědě jsme si prošli pláž a uspořádali soutěž v házení žabek.
(video na mobilu nemusí fungovat)
Ačkoliv se Máďa hodně snažila, skončila poslední se dvěma, Týna druhá se čtyřmi nebo pěti a já vítěz se šesti nebo sedmi. Zábava nám vydržela snad hodinu.
(video na mobilu nemusí fungovat)
Po svačině jsme šli k majáku, který je na ostrově. Parádní výhled a sestrám to pěkně sekne.
Jo a na ostrově je fakt hodně šeříků, což je něco na Týnu. Fotky, kolikrát voněla ke keřům, ani nemám, ale pravděpodobně bych na ně neměl dost místa v telefonu.
Potom jsme šli zpět a mířili jsme do Gressholmen Kro. Chtěli jsme tři ledové kávy. Velmi mladý číšník zkonzultoval s kolegyní, že led nemají. Hmm… Cappuccino? Umm… (konzultace)… Ne. Aha, takže filtrovanou kávu s cukrem a mlékem. Ok to asi zvládne. Platím a čekáme. Ještě jsem do toho musel vstoupit, že to chceme s sebou. Nicméně barista v zácviku nám kafe nachystal komplet. I se dvěma lžičkami cukru, na které se ani neptal a půl litrem mléka (obrazně) do každého kelímku… Tak dík no.
No, docela nás to nakoplo a zároveň dost přesladilo, takže na šneka jsme moc chuť neměli, ale dali jsme si. Pak jsme zase naskočili na trajekt a pokračovali v trase. Další zastávka byla asi za 30 minut, ale hrozně to uteklo. Zastavili jsme u ostrova Hovedøya a měli jsme jen hodinu času. Ostrov jsme prošli od severu k jihu a zpátky. Všude se někdo slunil nebo i koupal. Slunko pražilo pořádně a už to bylo nějaké náročné. Jsem rád, že v příštích dnech bude počasí trochu horší. Respektive, chtělo by to nějaké mráčky.
Naskočili jsme zase do trajektu a dojeli zpět do přístavu.
Nohy už slušně bolely, ale ještě jsme museli zvládnout další obchody. První byl XXL, kde jsme chtěli koupit bombičku do hořáku na naši horskou část výletu. Tu samozřejmě neměli. Zároveň Máďa si musela pořídit karimatku, aby měla kde spát. Spacák už má půjčený od kamarádky.
Hodně unavení jsme ještě šli na tržnici Grønlands Torg doplnit další zeleninu. Nákup docela slušný za luxusní cenu, jen teda na pokladně byla pokladní tak rychlá, že nám cizí paní začala brát náš nákup, tak jsme ji museli zastavit.
S plnými taškami jsme nasedli na metro a vystoupili na Majorstuen. Je tady druhé XXL, kde jsme bombičku konečně pořídili! Super. Museli jsme čekat 10 minut a konečně jsme dojeli na koleje. Když jsme přicházeli, tak na protějších kolejích zvonil alarm, ale Máďa říkala, že je to normální. Pak přijeli hasiči, alarm vypnuli a všichni hned naklusali zpět do ubytování. Na večeři jsme měli zbytky. Rýže, maso k těstovinám a lečo, co měla Máďa v pátek.
Po jídle pak holky ještě volaly domů (a já teď píšu). Během toho se ozval druhý alarm. Chudáci mají rozcvičku.
Norská návštěva – den 4.
Zde ještě dodatek fotek, na které jsem zapomněl včera. Máďa se zlobí, že mi je posílá a já si pak dovoluji je nezveřejnit, tímto se naše redakce (královsky) omlouvá a chybu opravuje. Jedná se o fotky z naší svačinky na pláži.
Dneska už jsme vstali ve velmi úctyhodnou ranní dobu, v 8:10. Na snídani byla míchaná vajíčka, která bohužel nemám zdokumentovaná, protože jsem nabíjel telefon v pokoji a teď mě nezachrání ani Máďa. Během snídaně jsme se v kuchyni potkali nejprve s Ryotou, Mádiným spolu-patrovníkem, o kterém jsme se dozvěděli, že tu po celou dobu každý den snídá omeletu s toustem, sklenicí mléka a jogurtem na závěr. Zajímavá kombinace. Následně se do kuchyně přidal i upovídaný šibal Paul, který nenechá nic bez komentáře. Posunky Ryoty a Madly prý úžasné, ale já je neviděl, protože mi zrovna vysvětloval, že mu spadla láhev.
Po snídani jsme vyrazili na metro a v 9:37 se rozjeli do centra. Zastávka Národního muzea a pak pěšky k hotelu Radisson. Jsme tam přesně v 10, což je čas, na kdy máme připravené vyzvednutí auta. Po krátkém fiasku, kdy jsem 5 minut hledal PIN ke kreditní kartě, vše vyřešeno. Vyplňujeme papíry a jsme odesláni do garáží. Dle dokumentů máme opět Toyotu Swift. Klíče vyzvedáváme v automatu a jdeme se přivítat. Swiftík junior neboli Oslík, je náš způsob dopravy až do neděle. Auto obcházíme a hledáme nedokonalosti, které nejsou uvedeny v dokumentaci k autu. Bohužel nacházíme několik škrábanců, takže hledáme pracovníka Hertz (půjčovna) a necháváme je doplnit. Vše bez problémů a doufám, že tomu tak i zůstane.
Z garáží vyrážíme do centra Osla. Z toho mám poměrně vítr. Nové auto a hned do centra, doprava je naštěstí vyklidněná, už je po ranní špičce. Nastavujeme navigaci v autě i na telefonu (pro jistotu) a připojujeme telefon, abychom mohli poslouchat náš playlist. Velikou výhodou je, že na Lofotách jsme také měli Swiftíka, takže Oslík se tentokrát řídí hladce. Během 20 minut projíždíme kolem Eke-breke parku, kde jsme před dvěma dny šli pěšky, a pádíme směr Fredrikstad. Nervy z jízdy jsou pryč, a tak se opět plně seznamuji s vylepšeními auta oproti Fordíkovi. Na zbytek cesty ve městě si nastavuji limit na rychlost, na dálnici naopak adaptabilní tempomat. Vypínám hlídání pruhů, to mi moc nevyhovuje, a frčíme. Tempomat je opravdu super, ve vesnicích jsou rychlosti od 60 přes 50 i na 40 nebo 30, podle potřeby. Těch 40 se mi drží docela špatně, ale tempomat s tím nemá problém. Na předjíždění je to taky skvělé, jakmile jsme dojeli auto, co jede 90, auto samo přibrzdí podle nastaveného odstupu, při blinkru do předjížděcího pruhu pak vypálí a plynule předjede. Na celé dálnici byla pak nejvyšší povolená rychlost 110. Kromě jednoho auta, které nebylo norské, rychlost dodržují všichni a jede se plynule. Ale to jsem se trochu rozepsal o jízdě, myslím, že za tu dobu jsme tu hodinu jistě zvládli ujet.
Přijíždíme tedy do Fredrikstadu a hledáme parkoviště. Zkoušíme obchoďáky a všude jen max 2 hodiny, nakonec nacházíme placené parkoviště 140,- kč na 5 hodin. Bereme. Vycházíme do moderní části města u řeky.
Moc pěkné domečky, všude obchůdky a lákavě vyhlížející místa. Jen je město docela ospalé, i když je už 12 hodin.
Na „náměstíčku“ na Máďu podniká uchechtaný racek nálet, naštěstí má reflexy jak Tiger, takže se vyhýbá. S cizím chlápkem se smějeme na plné kolo.
Hledáme veřejné záchody a nacházíme. Sice holky hodnotí 7,5/10, ale za 5 NOK úplný luxus. Pokračujeme dále a Týna nás kratičce seznamuje s tím, co by chtěla podniknout.
Město je rozdělené řekou Glomma, která je nejdelší v Norsku, na tři části. Chceme postupně navštívit všechny tři, což nám dovolí místní trajekt. Super je, že je provozovaný městem a je zdarma! Postupnou procházkou jsme přešli most (po kterém tekla voda?) na druhou část. Zde se asi hlavně bydlí, ale je zde také historicky významné opevnění Isegran. Místo si procházíme, je zde i toto místo pro věřící, což zjišťujeme až později.
Zároveň se na ostrově zřejmě opravují lodě, což bylo poznat i občasnými zavány omračujícího smradu. S Týnou trénujeme kormidlování na dětském hřišti, kdyby se to někdy mělo hodit.
Procházíme ostrov, ale vlastně nás moc nezaujal. Vracíme se zpátky na místo, kde zastavuje trajekt, milé slečny se ptám, jak to probíhá s placením, a jsme příjemně potěšení, že je zadarmo. Na místě kotvište má taky být keška, ale ta je podle popisu v opravě. Jakmile se přiřítí trajekt, všichni nejprve postupně vystoupí a až poté nastoupí. Po zavření dveří trajekt hned vystřelí a za ani ne 5 minut opět vystupujeme.
Tentokrát v části Gamlebyen, tedy v historickém centru. Máme trochu hlad, a tak začínáme hledat restauraci, protože na dnešek jsme naplánovali snad poslední velké plácnutí přes kapsu. Po několika pokusech nacházíme a usedáme. Místo je moc příjemné, i když obsluha trochu pokulhává. Máďa si objednává Fish and Chips, já „rybí“ burger a Týna chtěla palačinku, kterou samozřejmě neměli, takže také Fish and Chips. Můj rybí burgr se nakonec ukázal jako zvěřinový, což je důsledkem toho, že s Týnou neumíme číst. Ta „fisk“ (ryba) totiž byla „frisk“ (čerstvý – salát). No nic, ale dobrý byl.
Po obědě jsme vyrazili projít si hradby. Ale nejdřív jsme našli houpačky.
Užívali jsme sluníčka, které po dešti na dálnici, zase vysvitlo. Opevnění je moc pěkné a svým tvarem připomíná italskou Sforzindu (město s opevněním ve tvaru hvězdy).
Prošli jsme jej celé dokola a došli na další místo s keškou. Tu jsme nakonec pravděpodobně našli, ale byla na dosti nebezpečném místě, kam mě holky nepustily.
Od kešky jsme šli do kavárny Magenta, kde jsme si dali wafli s brunostem (hnědý norský sýr), Týna cappuccino a my s Madlou filtrovanou kávu za 40 NOK. Bonusem byl free refill (doplnění zdarma), takže jsme toho s Máďou museli využít.
Od kavárny jsme šli na další přívoz, který nás zavezl na druhou stranu. Pomalu jsme se vydali k autu, kterému už končilo parkování. Snad se nic nestane. Po cestě jsme ještě zkusili jednu kešku, kterou jsme našli v podstatě okamžitě, ale bohužel propisku nemáme.
Uličkami města jsme prošli kolem soch a knihovny, potom k největšímu kostelu a přes hřbitov k Oslíkovi, který na nás poslušně čekal (na fotce je jen socha náhodného koníka, náš Oslík čekal na parkovišti).
Cesta zpět ke kolejím utekla jak voda, jízda je velmi plynulá, jen máme asi třetinu nádrže pryč. Ještě zajímavost: v Norsku se v průběhu dne mění cena benzínu. Na dálnici jsme viděli 24,25 NOK, ale po cestě zpět mimo dálnici 19,89 NOK, což je skoro 10,- kč rozdíl během asi 6 hodin.
Autem jsme dojeli až na parkoviště jezera za kolejemi, kde můžeme stát 48 hodin. Průjezd Oslem je po obchvatu, takže úplná pohoda. Po cestě na pokoj ještě doháníme ranní výtahovku.
Na večeři jsme si naopak místo většího jídla dali jen chleby. Teď už jsme po sprše a jdeme spát. Zítra máme takový částečně odpočinkový den. Máďa má školu a my za ní jdeme až odpoledne, na večer potom vyrazíme do hor, kam se s Týnou už moc těšíme. Uvidíme, jestli zvládneme všechny naše plány, na jednom místě je asi ještě sníh.
Norská návštěva – den 5.
Dnešní dopoledne byla veliká pohodička. Budík byl nastaven na 8:30 na Madly telefonu. Musela totiž dnes do školy. Teda budíky měla celkem 4 a vstala až 8:45. My s Týnou jsme se evidentně zbláznili a vstávali jsme někdy kolem čtvrt na 8. Nechtěli jsme dělat borčus, a tak jsme jen koukali na videa na mobilu. Jednou se mi konečně nesekala wifi.
Potom jsme se šli nasnídat, všichni jsme měli jogurt a proběhlo to klasicky za přítomnosti Ryoty a jeho omelety. Paul samozřejmě také přišel, ale až ve chvíli, když jsme se zvedali od stolu.
Potom jsme se rozloučili, protože 9:52 odjíždělo Mádě metro. S Týnou jsme se vrhli na balení krosen, odpoledne pak dobalí Madla a vyrazíme. Pouklízeli jsme pokoj od našich věcí a sledovali videa. Máďa dopředu nevěděla, kdy máme přijít, ale hodinu měli normálně, takže jsme zůstali až do jedné odpoledne na pokoji. Během čekání jsme ještě zvládli zajít do Kiwi (nevím, jestli jsem to už psal, ale to je místní obchod) a zkusili vrátit zálohované lahve. Zkusili proto, že automat je i dnes rozbitý. Máme ale nakoupeno vše na několik dalších dní.
Asi o čtvrt na dvě jsme vyrazili směrem ke kampusu. Šli jsme pěšky kolem kolejí a krásnými domečky, které tu místní mají. Procházeli jsme kolem zahrádek, kde i chatky mají klasický vzhled červené budovy. Cesta nám zabrala asi 45 minut, což bylo akorát.
Našli jsme správnou budovu a dokonce i patro, pak už jsme jen čekali na Máďu. Od učebny jsme došli do menzy, kde jsme si dali různá jídla, podle chuti. Výběr je tu super, ale prý je každý týden stejný. Týna si moc chválila salátový bar, potom jsou na výběr vegetariánské možnosti (cena je pak levnější) a nakonec maso/ryby. Vsichni jsme si dali několik chilli kuřecích křidélek. Shodou okolností jsme se v menze potkali s Paulem, se kterým se Madla nikdy v menze nepotkala. Dobrá náhoda.
Po jídle nás ještě Máďa ukecala na dortík, byla to taková máslová kostka.
Z menzy jsme se šli projít do Akademiku (prodejna psacích potřeb a učebnic). Máďa si pořídila super památku, univerzitní mikinu a hrníček (já mám z Trondheimu dvě trička).
Pak jsme se šli podívat na knihovnu. Na tu vzpomíná i Týna, protože ve Finsku se učila zásadně v knihovnách. A pak jsme naopak my Mádě ukázali, kde jsme se byli podívat loni. Budova, o které jsme si mysleli, že bude ta, kde se Máďa bude učit, byla jen označená jako hlavní budova fakulty. Tam jsme taky pořídili fotku jak z reklamy.
Od univerzity jsme se vydali kampusem zpět, abychom navštívili Mádinu oblíbenou Åpent Bakeri, kde nás obsluhoval o 40 let mladší Arnošt Goldflam. Dali jsme si jednoho obřího kardamomového šneka a kafe.
Zároveň jsme slyšeli i první češtinu v okolí. Hned pod naším stolem se kluk s mamkou učil psát písmeno Ž. Ž Ž Ž ŽŽŽŽ ŽÁK SEDÍ NA ŽIDLI.
Z kavárny je to jen kousek ke stadionu, odkud jsme se už dovezli metrem.
Pak začala ta nejnáročnější část.
Sbalit Madlu. Spacák a karimatku má a ostatní oblečení dala do tašek. Ještě s jídlem vypadáme všichni jako Vánoční stromečci, ale nějak to pobrat musíme.
Chtěli jame vyrazit v 17:00, ale nepovedlo se nám to dřív než v 17:30. Cesta k autu byla do malého kopce a dle očekávání hrůza, ale Oslík na nás poslušně čekal a vše se vešlo. Takže vyrážíme! A kam že vlastně?
Naše první plánovaná zastávka je i a kolonami 2:40 daleko. Nese název Gaustatoppen s výškou 1883 metrů nad mořem. Tedy cílem je malé odpočívadlo, kde chceme přespat.
Cesta po dálnici utíká, i když velmi brzo jedeme spíše po rychlostní silnici s limitem 90. Ve městech pak nejčastěji 50 nebo 40, ale zato stále plynule, i když místy prostě pomalu. Někteří místní, hlavně dál od Osla, jezdí razantněji, ale a půjčeným autem jedeme jak sedláci.
Jakmile se blíží čas příjezdu, začíná se v našem okolí objevovat sníh. Holky původně tušily, že podle fotek z Instagramu, je již vše v pohodě, ale tady sníh stále je. Projíždíme kolem oranžové cedule, kterou nestíháme přečíst a po 30 metrech brzdíme před závorou. Neeeeee! Naše vyhlédnuté parkování na noc je asi 500 metrů za ní! Co teď? Otáčíme auto a hledáme jiné místo na spaní. Jedeme asi 4 km, ale nic se nám nezdá vhodné.
Vracíme se zase zpátky. Mimochodem, závora znamená, že na výchozí místo Gaustatoppen se nedostaneme a budeme to muset ráno objet. Kousek od závory je několik chatek, ne zrovna v nejlepším stavu. Parkujeme u nich a jdeme zkontrolovat trávník. S Týnou hážeme do koše všechny naše zásady a znalosti o tom, kde se může stanovat v Norsku. Nakonec ale couváme (autem doslova) a jedeme pryč. O 100 metrů níž je parkovací místo, stavíme tam a oba souhlasíme, že tady to půjde. Stan stavíme ve větru asi 10 minut v zákrytu auta. Co nejdříve to jde se snažíme nacpat dovnitř, začít zadýchávat a nohy hodit do spacáku.
Na vaření venku to určitě nevypadá, takže máme předsíňkového lososa s bramborovou placku. Dost dobrá mňamka.
Ve stanu ještě chvíli kecáme a kolem půl 12 jdeme spát. Venku hodně fouká vítr, takže když se opře do stanu, je to poznat, ale spát jde. Přes noc se několikrát budím a všechno kontroluji, ale vlastně není co kontrolovat. Vymysleli jsme to dobře.
Norská návštěva – den 6.
Naše redakce se omlouvá, za pozdní vydání dokumentu 5. dne. Norové mají na všechno čas, a tak i krizový den mají o dva dny později.
Nicméně navážu přesně tam, kde jsem skončil. Ve stanu, kde moc fouká. Nebudu vás provádět každou minutou našeho spaní/nespaní, ale probíhalo to zhruba tak, že každou půl hodinu se někdo z nás vzbudil. Třeba já jsem pak pokaždé, když zadul vítr, kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Asi ve 2 ráno měla Týna geniální otázku.
„Mě tak napadlo, myslíš, že jsou tu medvědi?“
Nejsou, odpověď je, nejsou, dokonce jsem to i hledal, ale ta myšlenka je v hlavě a s tím se nedá nic dělat. Ale tak aspoň jsem měl nad čím přemýšlet u těch kontrol stanu. Ve 4 ráno jsem se probudil naposledy, už jsem cítil, že teplota jde malinko nahoru. Definitivně jsem se probral v 7, kdy mi dal měchýř dostatečně najevo, že vstáváme. Žádná jiná možnost už nebyla. Docela se mi to hodilo, protože jsem dopsal včerejší den a nachystal si fotky.
Týna se vzbudila asi o půl 8 a ještě klimbala. V 8 jsem už byli vzhůru všichni. Shodli jsme se, ze snídani si uděláme někde po cestě, takže jsme během 20 minut sbalili stan a vyrazili. Přiznávám, že jsme všichni měli pyžamo pod oblečením. Skutečnost, že mám stejné trenky nevyvracím, ale ani nepotvrzuji a ta částka taky nesouhlasí.
Sjeli jsme zpět přes Tuddal do Sauland, kde jsme auto zapíchli za Sparem a na lavičkách rozhodili vařič. Snídaně = čaj + vločky. Teda ne jako dohromady. A ty vločky s ořechy a jahodami a borůvkami. Ještě jsme umyli nádobí a taky sebe, teda hlavně zuby a obličeje. Jo a taky jsme si dali workout.
Jelikož náš plán s Gaustatoppen stále platí, museli jsme to celé objet (a změnit plány). Nádrž už byla za polovinou, takže tankujeme. Litr za 40,- kč. Krása. Teď už konečně Gaustatoppen. Nahoru musíme po serpentinách a Oslík má co dělat. Většinu cesty prdíme na trojku a jsme rádi, že to jede. Tři lidi plus věci jsou na něj dost.
Vidíme ale úžasnou scenérii. Dojíždíme až na parkoviště, kde nás překvapují hasičská auta, sanitka a policie. Parkujeme a už za námi míří chlápek nám oznámit, že lanovka, která je uvnitř hory, a kterou jsme neplánovali použít, je do 2 zavřená, protože mají cvičení. Díky za info.
Převlékáme se do co nejteplejšího, bereme pohory a jdeme se projít. Ve sněhu vidím stopy tak 300 metrů daleko. Navrhuji jít tam. Týna by chtěla až na vrchol (asi 3 hodiny cesty), ale je jasné, že tam nedojdeme.
Místy se boříme do sněhu, jinde je sníh pevný a unese nás. Máďa začíná protestovat. Podobným sněhem šla v Trondheimu a znovu nechce. Dostáváme se na první „plošinu“ ve sněhu, kde je vidět vegetace.
Rozhled je úžasný. Chceme pokračovat, ale nakonec na to kašleme a dál nepokračujeme. Množství sněhu nás opravdu překvapilo.
Scházíme dolů a Týně se povedlo propadnout celým stehnem. Samozřejmě, ne že by se zvedla, ale naopak se začala řechtat na plné kolo. Směju se taky a běžím fotit. Krásná momentka.
Potom si chystáme obědové chleby v autě. Servírují se s pepřovým pomazánkovým máslem, šunkou/suchým salámem, sýrem a zeleninou. Velká dobrota. Potom startujeme a z kopce to zase hrneme dolů. Projeli jsme vesničkou/městečkem Rjukan a pokračujeme k vodopádům Rjukanfossen. Parkujeme za českým karavanem a jdeme kousek zpátky kolem polootevřeného tunelu. Jsme trochu zmatení z toho, že na místě je divadelní scéna, ale jak koukám do fotek, tak jsem to ani nevyfotil, bude muset stačit fotka od Mádi.
My s Týnou jsme si romanticky zapózovali na lavičce…
… a pak jsme konečně po množství autoturistiky vyrazili za zvuky vody. Ušli jsme možná půl kilometru a našli tohle.
Tento suchopád je pravděpodobně podporován přehradou/elektrárnou výše na toku, která ale vodu nevypouští. Zároveň v této nadmořské a i zeměpisné výšce ještě není tání sněhu v plném proudu. To nám nevadí, užíváme si výhled do rokle a fotíme se. Taky tam bylo spoustu ledu, který tak nějak sám padal dolů.
Od suchopádů jsme vyrazili k informačnímu centru vodní elektrárny, kde je panoramatická kavárna a elektrárna má expozici. Konečně se i neco dozvím, hlavní co si pamatuji ze školy je, že Norsko má až 98% elektrické energie z vody! Je načase zjistit, co za tím stojí. Přijíždíme k návštěvnickému centru Hardangervidda National Park Center. (oprava, ted mi Týna říká, že to není k elektrárně, ale k národnímu parku, což je ze jména jasné, ale mně se to nějak spletlo). A i ze závorky je jasné, že jsme zase viděli prd. Na velkém parkovišti necháváme auto, těšíme se na kafe a záchod, ale zjišťujeme, že na dveřích je cedule. Dnes a zítra zavřeno! Děláme novou expozici. ?!##@!?
Tak nic, z okna v prvním patře s námi chvíli mluví „nápomocný“ Nor, který by nás nejraději poslal až někam do Bergenu. Loučíme se a docela sklesle pokračujeme dál. Je to čtvrtý kotrmelec v řadě, takže není nejlepší nálada.
Krajina je ale úžasná, měsíční a nehostinná. I ta nám dává najevo, ať jedeme jinam.
Jedeme směr Vierli. Cílem je tentokrát Vidsyn – Masken på Vierli, což už prostě musíme zdolat. Parkujeme před kavárnou (otevírá za týden…) a jdeme se projít. Procházka má asi 2,5 kilometru. Nejprve kopec obcházíme a pak přes sedlo jdeme k cíli. Nahoře šíleně fouká, ale je pěkné vidět, že i sem umělci mají potřebu něco dostat.
Zpátky jdeme přímo po sjezdovce dolů. Už se jen smějeme tomu, jak občas někdo zapadne. Překvapivě se jde dolů dost dobře. Takové bruslení. Jsme trochu mokří, ale to zvládneme. Konečně se něco povedlo!
Pokračujeme směr Åmot, kde je v plánu kafe. Přijíždíme asi za 40 minut a parkujeme u obchoďáku. Prvně se střídáme na záchodě a potom v bistru objednáváme kakao, cappuccino a kafe z konvice. Anglicky neumí (což se nám stalo poprvé), ale to je asi tím, že kluci měli kořeny někde z Turecka. A angličtina trochu pokulhávala. Takže kakao nemají. Cappuccino bylo opětováno smíchem a výrazem, netuším, co chceš, takže jsme si dali kafe. Dostat z nich mléko a cukr byla taky zábava, ale povedlo se. Na tomto místě jsem konečně zveřejnil předchozí den. Během toho jsem si dal ještě druhé kafe, což byl špatný nápad, protože to už mě docela dost probralo. Jelikož kluci měli mít doplnění kafe jen za 15, ale dali mi ho za 25, rozhodl jsem se si nechat ten kelímek cukru, co nám dali. Beztak byl v ceně.
Potom jsme se vydali hledat spaní a řeknu vám, dneska to byl fakt teror. Měli jsme vyhlídnutá dvě místa. To první bylo moc otevřené a druhé se dalo, jenže jsme si mysleli, že najdeme lepší! Vyrazili jsme opět na cestu. Bylo 17:50. Abych nenatahoval to, jak jsme jezdili odnikud nikam, tak stan jsme postavili v 20:00. Už docela hladoví, ale našli jsme plácek u lesa, kde je auto na štěrkové silnici, ale stan je schovaný v lese. Silnici uslyšíme, ale to nevadí. Na večeři máme lososa z kuskusem a spoustou zeleniny. Jsou z toho plné v podstatě oba ešusy. Nacpáváme se, co to jde a zbytek musíme vyhodit.
Dali jsme tam fazole a už to bylo nějak moc syté.
V této části příbehu bych měl ještě poznamenat, že jsme na cestě, při kontrolách možných míst pro stan, a taky přímo u našeho stanu viděli hromádky od nějakého zvířátka z lesa. Jednoduchým vyfocením a vyhledáním fotky přes Google jsme zjistili, že to, co vypadá jako kinder schoco bons, jsou losí bobky! Super!
Po večeři jsme zalezli do stanu, nachystali jsme si spacáky, pyžama a byli jsme ready jít polehávat, zkoušet Madlu z učení a odpočívat, jenže nás tak trochu vyrušil tento zvuk někde přes cestu. Znělo to asi takto: https://youtu.be/_cO2UWlff4s
Nepřeháním. Velice dlouze jsme se zamysleli, co budeme dělat a pak jsme se rozběhli do auta. To trochu přeháním, ale šli jsme tam. Jsem si docela dost jistý, že kdybychom šli spát, tak se nestane ale absolutně nic. Ale pro tu malou část, kdy by se ryba velikosti stodoly naštvala, že jí spíme na místě oblíbeného záchodu, jsme se rozhodli stan zase složit, spacáky dát do auta a spát v něm. Jsme srabi? Téměř určitě ano. Jsme zdraví? Ano! Jsme vyspaní? Kupodivu, jsme. A tak jsme teda stan postavili, nevyfotili a pak spali v autě.
Norská návštěva – den 7.
Moment, spaní v autě vlastně vůbec není tak zlé, jak jsme čekali. Ano, člověk se vůbec neotočí a tím, jak je tak trochu vsedě, tak ho bolí záda, ale jinak se to dalo. Auta přes noc buď vůbec nejezdila nebo nás nebudila. Okýnka jsme měli kousek stažená, aby k nám mohli komáři a hlavně vzduch. Losa už jsme nepotkali, pravděpodobně jsme ho slyšeli, ale na to se nehraje.
Kolem 8 jsme už byli vzhůru a postupně se dostali ze spacáků a potom i z auta. Vzhledem k absenci jakéhokoliv vhodného místa pro vařič jsme opět rozhodli, že snídat budeme jinde.
Hned po ránu potřebujeme vyplýtvat trochu času, kavárna, kterou máme za další cíl, otevírá až v 10. Balíme spacáky a vše ostatní a jedeme. Po cca 10 km potkáváme „rest plac“ kde jsou lavičky a záchody, ty jsou hlavním lákadlem.
Na snídani máme vločky s jahodami a rozmačkaným banánem a k tomu čaj. Po snídani umýváme věci na záchodech teplou vodou, taky super. Nakonec sedíme v autě na odpočívadle. Madla se učí, Týna luští a já dopisuju včerejší den. V 10:20 jsem zavelel k odjezdu. Měl jsem dopsáno a fotky vybrány, předal jsem text k revizi Týně.
Zastavujeme ve městě Kviteseid a jdeme do kavárny Kafe Hvidesøe.
Toto místo moc doporučujeme. Hodnocení 11 kannelbolle z 10. Na gastromapě Lukáše Hejlíka by toto místo rozhodně bylo. Zároveň jsme měli i veliké štěstí, kavárna je otevřená jen v pátek a v sobotu (občas v neděli). Týna to naštěstí našla a zavedla nás tam. Nechali jsme útratu přes 200 NOK za 2 cappuccina, jednu filtrovanou kávu a k tomu skořicového šneka a mrkvový dort. Luxus.
Obsluha velmi milá a postupně jsme zjistili, že je kavárna dost známá v okolí a mají i třeba kulinářské kurzy! V kavárně byla wifi, takže jsem toho využil a neplýtval data při náhrávání příbehu na internet.
Z kavárny se nám moc nechtělo, ale museli jsme vyrazit na další cestu. Ještě jsme se v Kviteseid stavili v Kiwi, kde jsme koupili vodu (která je nechtěně perlivá, neeee!), potom grilovací párky a housky. A taky jsme vrátili prázdné lahve, které jsou tu zálohované. Vyrazili jsme směr Eikjabygda a pak parkoviště pod vrcholem Gygrestolen. Na parkovišti bychom měli zaplatit „dobrovolně povinný“ poplatek 50 NOK. Problém je, že bychom měli zaplatit přes Vipps, což je nějaká aplikace pro Nory, která vyžaduje pro provoz norské telefonní číslo. Takže smůla. Na Gygrestolen se dá vyjít okruhem, takže se rychle převlékáme a vyrážíme. Cesta by podle popisu měla být na 3 hodiny.
Po asi 500 metrech smrkám a dostavuje se mé oblíbené krvácení z nosu. Říkám, že dobré a jdu dál, ale není to dobré. Skloubit to s chůzí do kopce není možné, a tak brzy dáváme první pauzu. Pak už to zastavit jde.
Stabilním tempem pokračujeme v chůzi a po asi hodině a čtvrt se dostáváme na vrchol. To ale není hlavní podívaná, z něj musíme na odbočku ke Gygrestolen, který vypadá takto!
Na fotkách to asi není úplně ono, ale ve skutečnosti je to úžasný úkaz.
Je to jako by se kus skály odloupl a zůstal stát o několik desítek metrů vedle.
Pořizujeme co nejvíce fotek na mobil i do paměti.
Výhled byl super i do dálky, ale velkou nevýhodou je, že na okraji hrozně moc fouká.
Jakmile jsme si výhledy dostatečně vychutnali, vydali jsme se zpět k vrcholu a potom dolů po druhé části okružní trasy. Potkali jsme ve strmém stoupání (pro nás v tu chvíli klesání) paní Norku, která nám oznámila, že si poranila patu a jde tak, že má patu z boty ven. Ale prý to dojde, když už je tam.
Celý okruh nám nakonec zabral přesně 3 hodiny a byl dlouhý 7 km včetně našeho chození po vrcholu.
V cíli jsme využili laviček a dali si pořádný oběd. Každý tři krajíce namazané dobrotami.
Jelikož jsme museli hodně změnit plány, z parkoviště u Gygrestolen jsme vyrazili do Heddal, kde je největší dochovaný kostel z doby přechodu pohanství na křesťanství. Bohužel už není otevřený, ale rozhodně jsme jej chtěli vidět. Podobný jsme totiž viděli loni ve skanzenu v Oslu, kam byl jiný kostel přestěhován. Je to jeden z 28 dochovaných kostelů tohoto druhu.
Od kostela odjíždíme po 6. hodině večer a přichází čas na hledání místa na spaní.
Míříme do města Ulefoss, kde víme o parkovišti, kde si plánujeme připravit večeři. Přijíždíme za 40 minut a na lavičku chystáme vše pro „grilování“. V tu stejnou chvíli zjišťuji, že kapsa, kde mám celou dobu zapalovač, je otevřená. Děsím se, snahám do ní a je prázdná. Prohrabáváme auto a není nikde. Ach jo. Balíme vše zpět do auta a jedeme do Kiwi v Ulefoss pro zapík. Zpátky už se nevracíme, místo toho jedeme směr pláž v Ulefoss, kde by možná šlo spát. Spaní nakonec neklapne, ale na lavičce děláme párky. Docela dobrota, ale už se těšíme na normální jídlo doma.
Z pláže jedeme na druhou pláž, kde by stanování mohlo klapnout. Je tady nádherně posekaná tráva, nekolik rovinek pro stan, ale bohužel tu je i cedule se zákazem stanování. Navrhuji to neřešit a jednu noc tu zvládnout. Madla je proti a tak se chvíli hádáme. Vypadá to na další noc v autě. U Kiwi, kde jsme nakupovali by příhodné místo bylo, ale bude tam dost hluk. Postavit stan by tam asi šlo také. No nic, aspoň pořizuju fotku západu slunce nad vodou.
Nakonec nacházíme ještě další odstavné parkoviště, kde už stojí několik karavanů. Týna si pak všímá, že naproti přes vodu je další. Tady je plno, tak jedeme tam. Překvapuje nás, že parkování přiléhá k velké pláži, kde je povoleno stanování až na 3 dny. Super, takže stavíme stan a já o půlnoci pořizuji tuhle hezkou fotku.
Tak dobrou!
Norská návštěva – den 8.
Tohle je to pořádné spaní, dneska se chrupkalo na výbornou. Bylo teplo, klid, nikde žádní sobi, losi nebo lososi. Od karavanů jsme spali taky daleko, ale tam by nás asi nikdo nerušil.
Vzbudil jsem se asi v osm, Týna půl hodiny později a Madla někdy mezi devátou a půl desátou. Já hned ráno vyběhl ze stanu a procházel se po pláži a koukal na „moře“. Po asi 20 minutách se na pláž přidal pár z dodávky z parkoviště s karimatkami a dali si ranní jógu, to je spirit! Kéž bychom měli takové nadšení do dne jako oni.
Ráno jsme měli docela pomalé. Na lavičce jsme si připravili klasickou snídani ve formě banánu, vloček a jahod. Pak jsme rozložili stan a nechali ho pořádně proschnout, zatímco jsme uklidili auto a vydrhli si zuby. Nádobí jsme taky umyli na záchodcích a pak vše sbalili. Dnešní ráno byla fakt pohodička.
Z místa našeho spaní jsme vyrazili do Vrangfoss. Místo spaní jsme cíleně vybírali poblíž, takže to vůbec nebylo daleko. Za asi 5 minut jsme tam. Na tomto místě jsou poměrně známá zdymadla. Je jich celkem 5 v řadě a spojují města Dalen a Skien na trase cca 100 km. Při příjezdu na místo se mě jímá panika. U místa, kde chceme parkovat, stojí několik pánů v oranžových vestách, říkám si super, zase je zavřeno. Stahuji okénko a přijíždím k pánovi ve věku mého dědy (takže tak 85+) a zkouším, co nejameričtější „Helou!,“ aby bylo jasné, že jsem turista. Pak na mě koktavě, ale plynule spustil, že je zde výstava Mercedesů a máme projet za most a tam zaparkovat. Jinak se nemáme nechat nijak rušit a normálně se na zdymadla podívat. Pecka.
Takže parkujeme a celý komplex si prohlížíme. Loď je zde vyzdvižena (nebo snížena) o celých 23 metrů! Je to úžasný technický div, který je ale v principu kompletně manuální a naprosto logicky funkční, stejně nás ale ohromuje. Jdeme nahoru a říkáme si, že by bylo skvělé vidět to celé v akci. Nahoře plánujeme další cestu, a když se vracíme k autu, doslova čumíme, že v první komoře je loď! O zábavu máme postaráno.
Takže určitě vás zajímá, jak to celé probíhá. Nejdřív loď vjede do komory a zavřou se za ní vrata. Obsluha lodi loď zajistí v komoře. Obsluha komory ve dveřích před lodí otevře přívod vody. Komora se postupně plní. Jakmile je hladina dostatečně vysoko, otevřou se dveře před lodí a celý proces se opakuje. Trvá to odhadem asi 7 minut. A když to teď čtu, mám pocit, ze některý krok jsem vynechal, ale bylo to super.
Po cestě k autu jsme si ještě prohlédli několik aut. Mě se moc líbil tento kousek.
Mezi historickými kusy byl i jeden úplně moderní, stál tedy jen 3 mil NOK, ale s takovou výbavou, kdo by to nebral, že?
Z Vrangfoss jsme vyrazili do Skien, kde jsme potřebovali udělat nákup. Zítra je neděle, takže všude zavřeno a v pondělí je státní svátek, takže také, ale to už budeme odjíždět. Stavujeme se do mé oblíbené Rema 1000, kde nakupujeme, doufám, že vše. A taky vracíme lahve od vody. Ze Skien (kde mají hezky kostel, jak jsem našel na internetu, a který jsme ani neviděli) vyrážíme do Tønsberg. Jedeme přes město Sem, na které se určitě dá vymyslet nějaká vtipná hláška, jako „jedeme Sem“, ale nějak se mi nedaří ji vymyslet.
Tønsberg je maličko podobné Trondheimu svými malebnými domky na pobřeží, jinak mi ho ale vůbec nepřipomíná. Máďa naopak říká, že tak vypadá Bergen. Nicméně město je to moc hezké. Nejdřív máme problém najít parkování, všechny možné varianty jsou zakázané, a tak nakonec platíme u nádraží. Jdeme se podívat na kopec v centru města s věží.
O historii města si toho budu muset přečíst více. Z různých popisků v norštině se dozvídáme o princezně Kristině, která se dostala až do Španělska.
Na kopci je pak vyobrazena původní stavba kostela (?) a nově postavená věž.
Na tu si platíme vstup 40 NOK každý, ale úplně to za to nestálo. 20 by byla adekvátní cena.
Z kopce se přesouváme na náplavku, kde si užíváme sluníčko a pěkně vypadající domky.
Ve městě mají také vikingskou loď, na kterou jsem musel naskočit.
Posledním cílem v Tønsbergu byla kavárna WITH – Brød&Kaffe. Kde jsme si dali opět 2x cappuccino a Máďa ledovou kávu a dvě dobroty, o které jsme se podělili.
Poté míříme zpět k nádraží k autu. Ještě lovíme kešku. Máďa ji nachází hned.
A pak je to jasné, jedeme na konec světa. Překvapivě, Madla už tam byla a nám to zabere jen 45 minut. Nečekaně na Konci světa (Verdens Ende) šíleně fouká. Fotíme se u ikonického domečku s klecí a pak se jdeme projít na kameny až na úplný konec světa.
Máďa se zkouší do větru posadit.
Z Týny se stává letadlo.
A místo je fakt úžasné.
V dáli je vidět maják, na kterém se dle cedule normálně žilo po celý rok a dokonce jsou i děti, co tam strávily celý život.
Vzhledem k tomu, jak moc jsme ošlehaní větrem, nezbyla jiná možnost, než si dokázat, že v nás něco ze severu zůstává (ostatně ve Skandinávii jsme byli na Erasmu všichni tři a přežili to), takže jsme si dali zmrzlinu.
Od konce světa se ještě jdeme projít k pobřežní a nacházíme druhou kešku, ta ale nebyla vůbec složitá k nalezení. Podle instrukcí to bylo přímo k cíli.
Ještě se procházíme po skalnatém pobřeží a užíváme si divokost oceánu.
Provedl jsem chuťový test a potvrzuji, že se jedná o mořskou vodu.
Pak se vracíme k autu a zbývá nám hodina a půl do Osla. Cestu dáváme na jeden zátah. Stavíme před kolejemi a holky nesou všechno nahoru. Já pak parkuji u Sognsvann, ve stejné stáji, jako stál Oslík minule.
Výlet jsme ukončili o den dřív, než bylo v plánu. Jednou z věcí bylo množství sněhu v severní části našeho výletu. Jelikož jsme na Gaustatoppen nemohli, vše se o den zkrátilo a obecně jsme asi rádi, ze další noc ve stanu nebude (Madla je ráda určitě). Náš stan je pro 2,5 člověka, takže ve 3 je v něm plno, pohodlně, ale plno. A když budeme spát na kolejích, aspoň nemusíme řešit místo pro stan. To se nám tu na jihu hledalo mnohem hůře, než třeba loni na Lofotech.
Na kolejích jsme si ještě udělali variaci na rizzoto a teď spokojeně oddechujeme umytí a čistí.
Norská návštěva – den 9. a 10.
Dneska jsme se opět vyspali na pokoji u Madly. Nějakým zvláštním osudem se stalo, že se nám ve stanu spalo lépe, než na té posteli. Ale špatné spaní to určitě není. Už jen jednou a hurá domů. Snídáme dnes docela brzy, protože nás čeká poslední výlet Oslíkem. Ranní skupinku Ryoty a Paula míjíme, respektive předbíháme. Dneska máme v plánu výlet na severozápad od Osla. Asi hodinu cesty pryč.
Prvním cílem podle plánu je Královský výhled. Ne nedělám si legraci, opravdu se tak jmenuje, protože tam někdy nějaký král došel a pochválil jej, místo tak pojmenovali. Druhou zastávkou podle plánu je vrchol Gyrihaugen, kam bychom měli jít asi 2 hodiny. A pak zase 2 hodiny zpět. Túra je to asi na 10 kilometrů. Vzhledem k tomu, že dneska vracíme auto, tak bylo potřeba hlídat čas.
Už cesta do první zastávky nám nakonec trvala trochu déle, než jsme čekali, protože dálnice/silnice se opravuje.
Nevadí. Přijíždíme ke královské vyhlídce. Evidentně je možné parkovat dole a pak si dát delší výstup nahoru, to by bylo pro nás moc dlouhé, proto pokračujeme do strmého kopce dále. Připomíná mi to výjezd na Gaustatoppen, ale je to mnohem kratší a ne tak hrozné. Asi v polovině cesty nás překvapila budka. Teda mě ne, já si hezky prosvištěl dál, ale holky mě zastavily a donutily vrátit, abych průjezd zaplatil. Jednorázový poplatek 40NOK, žádná hrůza. Pokračujeme dál až na nejvyšší parkoviště. Odtud to je cca 1,5 km, takže rychlovka. Jdeme po červené značce, pohory jsou spíše přestřel, ale potřebujeme je na další výlet. Madla po cestě kontroluje kešky a jsou tu 4. První přecházíme s tím, že snad po cestě zpět. Na druhé musíme počkat, než nás předejde rodinka Norů, ale potom ji nacházíme.
Na třetí musíme zase projít my, protože hledá rodinka. U Královského výhledu má být 4., ale i podle posledního komentáře je pryč.
Kešku neřešíme a vychutnáváme si výhled.
Měl dobrý vkus, pan král, je tu moc hezky. Z informační cedule se také dozvídáme, že v době obrození tu bylo centrum pro různé poety, takže tu norské srdce tepalo (zřejmě na červené víno).
Pořizujeme obligátní fotky, abychom měli na co vzpomínat.
Kousek mimo výhled je i ostrov Utoya, který je spojen s útokem 22. července, kam se přesunul útočník do politicky zaměřeného kempu. To už tak veselá vzpomínka není.
Z výhledu pokračujeme zpět pro třetí kešku, chvíli ji hledáme, ale daří se.
Po cestě na tu první, kterou jsme nevědomky přeskočili, Máďa nevinně prohlašuje, že se jí na tu další vyhlídku moc nechce, že jí to stačí. Týna souhlasí, i s ohledem na čas bychom tam museli dost spěchat. Takže plán rušíme, v autě budeme muset vymyslet něco jiného. Najednou máme asi 4 hodiny času navíc. Jo a i tu poslední kešku jsme našli.
Když tedy nevyjde Gyrihaugen, tak volíme vrchol Ringkollen. Měla by tam být horská chata a asi jen 1 km na vrchol. Přejíždíme se zastávkou v Circle K, kde jsem chtěl tankovat, ale za 24 NOK, ne děkuji. Namísto toho si s Týnou dáváme vzpomínkový párek na benzínu u jezera loni.
Asi za 45 minut jsme na parkovišti (po další mýtné bráně). Parkujeme asi špatně, ale nikdo tu není takže je to úplně jedno. U chaty je sice auto, ale je zavřeno. Pravděpodobně nějaký úklid nebo přípravy. Takže kafe si nedáme, ale to nevadí.
Znovu dupeme do kopce. Tentokrát by to měl být jen kousek a hele. 2 kešky před námi a jedna za námi! Aspoň máme na dnešek zábavu. Na místě Madla chvíli hledá, ale já ji pak nacházím už z dálky.
Na vrcholu jsme v podstatě hned, od parkoviště je to jen kousek. Přímo na vrcholu je postavená „útulna“, do které se jdeme schovat. Dokonce je možné tu i koupit dřevo přes Vipps, kdybychom si chtěli dělat oheň. Super nápad. Za 200 NOK to asi není špatná cena.
Na vrcholku svačíme připravené chleby a užívame si výhled. Dneska je moc hezky, a tak je nádherně vidět Gaustatoppen (z něj je vidět 1/6 Norska, takže je taky on vidět z 1/6 Norska. A z jeho tvaru je poznat hned).
Ještě máme dost času, a tak z vrcholu jdeme k jezeru. Je dobře, že máme všichni tři pohory, protože je to tu dost podmáčené.
Cestu vede Máďa, která boty nemá kožené, a tak radši kličkuje po tom, co vypadá nejvíc suché. Někdy to bylo dost potřeba, protože chodníky byly zatopené.
Jo a taky jsem „konečně“ narazil na další bobky. Jestli je to sob, los nebo jelen nevím, ale vypadají takto…
Důležitá informace, já vím. K jezeru jsme došli, posteskli jsme si, jak hezké to tu je, a po silnici vyrazili zpět k chatě.
Jo a tu druhou kešku jsme minuli. Kousek před chatou je to už podmáčené hodně, takže raději jdeme na silnici. U chaty lovíme poslední kešku. 5/7 takže super úspěch, jen jsme teda u 4 z nich neměli tužku. U chaty je ještě poslední výhled a pak to balíme.
Sedáme do auta a loučíme se s poslední túrou, co jsme podnikli. Teď by to chtělo kávu a kannel v nějaké podobě. Zkusím najít na mapě nějaké kavárny a nacházím Esspresso House v Hønefoss. Takové trochu jiné Starbucks, ale pro naše účely snad dobré. Cesta tam opět trvá nějakých 40 minut. Když hledáme parkování v Hønefoss, projíždíme přes most nad hooodně rozbouřenou řekou. Je nám jasné, že po tom kafi se ještě musíme podívat.
Snahu o nalezení parkování bez poplatku jsme vzdali už dávno. Kupujeme hodinu a jdeme dva bloky. Otevřeno mají, takže super, ale kannel už nemají žádný :(!
Dáváme si místo něj borůvkový koláč a mrkvový muffin a samozřejmě 2x cappuccino a 1x ledovou kávu pro Máďu. Dobrota, i když muffin dost přeslazený.
Před odchodem ještě dáváme pár her piškvorek.
Potom jdeme zkontrolovat ten vodopád, co jsme viděli. Název města nám hned dává větší smysl. Slovo foss znamená vodopád.
Takové množství vody, které tu musí každou minutu protéct, jsem asi ještě neviděl, ale podle okolní krajiny se jedná o nějaký záplavový stav.
Už docela unavení sedáme do auta. Naše poslední jízda s Oslíkem, byl nám dobrým sluhou. Po hodině a něco jsme v Oslu. Nakonec tankujeme za 23,7 NOK doplna. Vůbec mě nanapadlo, že cena na neděli tak naskočí, ale to je jedno.
Bohužel se mi po cestě povedlo dvakrát špatně odbočit, takže už se těším z auta ven. Kdyz přijíždíme ke garážím, kde máme auto vrátit, tak jsme v šoku, brána je zavřená. Vzhledem k provozu musím jet dál a než se mám kde otočit, je z toho dalších 5 minut cesty. Když přijíždíme podruhé, je garáž už otevřená, takže honem dovnitř (proč byla otevřená, jsme nezjistili, Hertz měl být skoro hodinu zavřený, ale stejně tam byli lidé, co auto přebrali. Nicméně to bylo štěstí, po zavírací době jsme měli použít jiný vjezd).
Musím přiznat, že jsem z toho řízení už dost vyřízený (haha). S Oslíkem se loučíme. Na tachometru má téměř dokonalý nájezd 54 320 km. Bohužel počáteční stav nevím.
Garáže jsou kousek od Královského paláce, tam už jsme královsky byli, takže tam nejdeme. Madla se odpojuje na koleje a my s Týnou jdeme na poslední (?) kannel.
To se později ukazuje jako hrozně špatný nápad, protože ucházíme 5 km, během kterých kontrolujeme každý obchůdek a nikde nemají.
Jdeme přes Aker Brygge až k opeře, kde konečně máme. Za pohledu závidějícího racka si tak užíváme s pohledem na Operu.
Super tečka na závěr.
Metrem je to potom 20 minut a na pokoji balíme a večeříme tortily s hovězím masem (to jsem Máďu naučil já).
Sbaleno máme, vše nachystáno a o půlnoci jdeme spát.
A vstáváme v 5:30. Rychlá snídaně, hygiena, dobalit a na metro, to jede 6:22 a musíme ho stihnout.
Máďa jede s námi a táhne si kufr, který naplnila a který jí pomáháme odvézt.
Na letiště jedeme vlakem (obě jízdenky za 230 NOK). Na nádraží se loučíme. Upřímně se všichni těšíme na svůj klid. My bez Mádi a hlavně ona bez nás. Však za měsíc se uvidíme a ona tu má ještě spoustu zážitků před sebou. Smrděli jsme jí tam už dost (doslova).
Ve vlaku a na letišti je to už pohoda. Self check-in na kufry a pak přes security do kavárny a dáváme si čaj a poslední (?) kannel.
Pak už jen čekání.
Před nástupem do letadla kupuju ještě kannel s sebou. To tu nejde nechat, ale ty budou vážně poslední.
A taky poslední byly, protože teď už jsme doma. Cesta letadlem byla v pohodě a vzniklo během ní celé tohle psaní. Z letiště jsme s drnčícím kufrem došli k autu a přivítali se s Fjordíkem. Oslík byl fajn, ale Fjordík je Fjordík. Pak jsme si to fičeli po polské dálnici, o rozdílech v kvalitě silnice a samotného provozu nebudu mluvit, to by bylo na dlouho. Prostě 140 km/h je fajn, ale v Norsku je o dost bezpečněji.
Před Ostravou jsme měli malou krizi, a tak jsme si dali pauzu na kafe a nanuka (Mrož a Piknik) o ceně taky nebudeme mluvit :).
Další zastávka byla v Olomouci na nákup do Brna, protože to, co ještě v lednici máme, pravděpodobně není k jídlu. A pak už tradá do Brna, kde nás čekala úžasná kolona 40 min+. Nakonec jsme to nějak objeli, ale i tak hodina a 20 minut. Teď už jsme doma, všude leží oblečení, ale jsme spokojení, opálení a unavení. Zítra sice hned do práce, ale aspoň jen 4 dny.
Obecně Norsko prostě milujeme. Pořád opakuju, že už stačí, ale je pravda, že Norska není nikdy dost. Během našeho třídenního výletu jsme viděli tolik různých typů krajin, že máme pořád co objevovat. Nemluvě o tom, že sousedy jsou Švédsko a Finsko.
Země je to sice dražší, ale když se člověk snaží, je na tom jen o maličko hůře, než teď u nás. Cena NOK na naši korunu navíc dost klesla. Já měl na Erasmu přepočet 2,8 a teď je 2,01. No, co ještě napsat. S Madlenkou si umíme malinko lézt na nervy (myšleno já Marťa), ale i tak (nebo i proto) se máme rádi. Jen víme, že stan už asi nee, ale cestování jinak joo.
Jo a už vím ten nájezd, celkem 1210 km ujeto. A vzhledem k tomuu, že v Norsku není dálniční známka, ale automatické mýto, zaplatili jsme ještě 525 (i s daní) na silnicích.